Vzpomínka olomouckého kurátora Jendy Bartuška na jednání s OCT a KCT

OCT – tři písmena – zkratka, která dnes již převážné většině nic neříká, ale v době komunistického panství byla postrachem řady lidí. OCT znamenalo okresní církevní tajemník – úředník sedící na Okresním národním výboru (ONV, dnes bychom řekli na Okresním úřadě) avšak v poněkud oddělené kanceláři bokem běžného provozu úřadu. To proto, že byl určen jako výhradní a jediný pro styk s faráři a jinými církevními pracovníky, kteří by neměli být ostatním na očích. Setkat se přece s farářem, za to mohl být pro běžného a to nejen komunistu postih.

Tím však církevní tajemníci nabyli neomezené moci nad určitou řadou lidí. Předně se stali jakýmisi přímými zaměstnavateli všech církevních pracovníků, a rozhodovali i o jejich platech. Samozřejmě plat je vždy nejúčinnější motivace. Jestliže OCT své poslání brali jako vytváření podmínek pro likvidaci církví, pak samozřejmě prémie se dávaly pouze těm farářům, kteří vyvíjeli jen nízkou aktivitu a naopak postihovali ty, kteří měli ve farnosti úspěch a zejména získávali mládež. Na příliš aktivní faráře pak měli účinný nástroj – tzv. odebrání státního souhlasu. Znamenalo to úplný zákaz činnosti ve farnosti a také ztrátu zaměstnání s minimální perspektivou na přiměřené jiné občanské zaměstnání. Odebrání státního souhlasu bylo provedeno obvykle bez udání důvodů – v tom byla ta neomezená moc církevní tajemníků a strašák pro všechny pracovně činné v církvích.

Církevní tajemníci velmi neradi jednali s laickými církevními pracovníky. Spíše se jim vyhýbali. U římskokatolické církve, která má biskupské zřízení, měli působení na církev zjednodušeno. Biskupy komunisté zlikvidovali a církev mohli řídit prostřednictvím dosazených a režimu sloužících generálních vikářů. Tak manipulace s faráři byla prováděna přes tyto vikáře a bylo to velmi účinné V evangelických církvích s převážně presbyterně-synodním zřízením tomu tak není, tam není žádná nadřízená církevní osoba, která by mohla faráře odvolat nebo přesunout. Farář je volen sborem a sbor jej odvolává. A podstatné je také, že za sbor nemůže farář jednat sám, ale vždy spolu s laickým zástupcem sboru – kurátorem. Tomu se církevní tajemníci bránili, nechtěli při jednáních připustit svědka.

Tento dlouhý úvod a vysvětlení uvádím proto, protože já, jako laik, jsem se chtě-nechtě s církevním tajemníky setkal a musel jsem s nimi i jednat.

Arcibiskupský palác

To první osobní setkání a to dokonce s tandemem OCT a KCT bylo opravdu nechtěné z obou stran. Ale historie je to kuriózní. Po vítězném únoru se pracující lid v rámci budovatelského úsilí moc nezajímal o historii a historické památky, natož pak církevní. Po deseti letech se však v olomouckých novinách Stráži lidu objevila zprávička, že kulturní středisko města uskuteční vycházku po pamětihodnostech města s odborným výkladem. Sraz zájemců byl na olomouckém Václavském náměstí, tedy před Dómem sv. Václava. A jistě nikdo ze svolávajících neočekával, že hlad po památkách po desetiletém půstu přivede na toto náměstí tolik zájemců, že zaplní celé náměstí. Samozřejmě tři průvodci nemohli takový dav zvládnout a tak se vše zvrhlo v takový soubor diskutujících skupinek a diskuse byla opravdu neřízená. Mně samotného nejvíc zaujalo prohlášení, že ani Hitler si nedovolil ukrást dómský poklad, kdežto komunistické řízení ano. Byly i jiné poznámky, třeba proč se přejmenovaly olomoucké ulice například Mariánská, Božího Těla, Sarkandrova, když by měly podle UNESCA tyto názvy být zahrnuty do kulturního dědictví.

Jako 18letý kluk po příchodu domů jsem si řekl, že to tak nenechám. Vzal jsem si příklad z geniálního díla Jaroslava Haška a po příkladu Josefa Švejka jsem se pasoval na svědomitého občana, plnícího vše do důsledku. Napsal jsem soudruhu ministrovi kultury jako olomoucký občan, kterého se dotklo, že se takto hodnotí komunistická kulturní politika a srovnává se s Hitlerem.

Asi za měsíc jsem od pana ministra obdržel dopis s pozváním k vyřešení mé stížnosti do Arcibiskupského paláce. To mě samozřejmě zarazilo, budovu paláce jsem znal, ale ta byla dlouhodobě hermeticky uzavřená a navíc byla charakteristická tehdejší sítí jakýchsi antén na střeše. Že tam byl vězněn poslední arcibiskup Josef Matocha, to se vědělo a představa, že jsem povolán do vězení, nebyla sice moc vábná, ale zvědavost v tomto případě byla větší.

Jedno pondělí přesně v 9 hodin dle dopisu jsem tedy zmáčkl kliku paláce, ale dveře se hned otevřely a ujal se mě uniformovaný příslušník – dnes nemohu říci jestli VB (tedy policajt) nebo voják. Jisté však bylo, že za pasem měl jednak svůj kolt a také jakousi bednu, což – jak jsem později zjistil – byla vysílačka. Předal jsem mu zvací dopis, po jeho přečtení a ohlášení návštěvy vysílačkou jsem ho následoval do prvního patra paláce, kde stáli bloumající další dva příslušníci. Stačil jsem si ještě přečíst zajímavou jmenovku na dveřích: MAX JABLONSKÝ – zmocněnec ministra kultury. Tak jsem aspoň poznal hlavního dozorce nad trýzniteli nebohého pana arcibiskupa.(Později za tuto službu byl odměněn dobrou trafikou, stal se předsedou okresního mírového hnutí.)

Ve druhém patře na mne čekali dva soudruzi a došlo k oboustrannému překvapení. Oni jistě nečekali 18letého froce, ale nějakého nerudného emeritního profesora historie, já naopak nepředpokládal, že se sejdu hned se dvěma církevními tajemníky, okresním a krajským. Soudruh ministr můj dopis totiž poslal k vyřízení metodou padajícího lejna na KNV, tam to spadlo na církevního tajemníka a ten v přesvědčení, že příkaz ministra je tak důležitý, vzal vyřízení za své a okresního tajemníka k jednání přizval, aby mu předvedl, jak se v takovém případě jedná.

Jednání to bylo velmi komisní. Byl mně přečten připravený dopis jako odpověď a já jsem měl jen svým podpisem stvrdit, že stížnost byla se mnou projednána a s odpovědí souhlasím. Dómský poklad nebyl komunisty ukraden, ale pouze převezen do trezoru Státní banky československé, aby byl lépe zajištěn. Dnes po padesáti letech jsem pochopil, o co vlastně šlo. Nemovitý majetek církve byl zajištěn přepisem na tehdejší Geodézii (dnes katastrální úřad). Movitý majetek bylo nutno zabavit a dle předpokladu komunistů čekat do doby, kdy církev zanikne a veškerý její majetek bude zcela oprávněně převeden na stát jako odúmrť. Dnes také víme, že komunisty vzal čert, k očekávanému zániku církve nedošlo a církevní majetek musel být vrácen. Protože odpověď se týkala pouze Hitlera, namítl jsem, že mně chybí odpověď na dotaz, proč byly přejmenovány ulice. Odpověď byla jednoduchá, o názvech ulic rozhoduje lidospráva, tedy MNV a tam se mám se svou stížností obrátit.

První setkání s církevními tajemníky tedy byla zkušenost zajímavá a hlavně poznal jsem na vlastní oči, co se dělo v arcibiskupském paláci. Policajti nebo vojáci, církevní tajemníci i Max Jablonský se tam chovali jako doma.

Liberecký sbor

V témže roce jsem se konečně po řadě pokusů dopracoval ke studiu na vysoké škole. Nesměl jsem být nikde přijat, pokusů byla řada, až se nade mnou smilovala Vysoká škola strojní v Liberci, která zřejmě obtížně naplňovala stav posluchačů.

Do Liberce jsem přišel z intenzivního sborového života olomouckého sboru. Zrovna jsem dosáhl věku, kdy se přecházelo z mladšího „dorostu“ do staršího „sdružení“.

To v Liberci se mladí scházeli jen jednou, ve sdružení mládeže, ale ti mladší tam trochu chyběli. Navíc hned z počátku jsem poznal, že ve sboru působí jakési vnitřní rozdělení a napětí způsobené tím, že polovinu sboru tvořili evangelíci přistěhovalí do Liberce z vnitrozemí po roce 1945 a druhou polovinu čeští reemigranti přišlí z polského Zelowa. A tyto dvě skupiny vycházely z rozdílných kulturních tradic a z rozdílného způsobu víry. Do sboru mě přivítal bratr farář Hynek Merta. Byl to vzácný kazatel, velmi přesvědčivý vykladač Písma svatého. Bohužel, netrvaly ani čtyři měsíce, a bratr farář ztratil tzv. státní souhlas a od 16. 1. 1959 již nesměl vstoupit na kazatelnu a kázat. Jen díky tomu, že naše církev nemá biskupské zřízení a faráře volí a odvolává sbor, zůstal dlouho farář Merta se svým sborem jako jeho farář, byť nuceně seděl za harmoniem, na které při bohoslužbách doprovázel – stálo hned vedle kazatelny. Na varhaníka se totiž nesouhlas církevního tajemníka nevztahoval…

Jedinou kazatelkou sboru se tak stala sestra vikářka Alena Krumlová. Byly to pro ni opravdu těžké chvíle v době důsledného „státního dozoru“, a také ve sboru, který zajišťoval náročnou službu na třech dalších kazatelských stanicích. Měl jsem takový dojem, že si do našeho sdružení šla po náročné práci tak trochu vydechnout. Bohužel, netrvalo to dlouho a za půl roku, v srpnu 1959 přišla o státní souhlas také a sbor byl bez svého kazatele.

Stalo se, že jednou přišel na bohoslužby neohlášeně soudruh církevní tajemník v doprovodu ještě jedné mladé soudružky. Bohoslužby to byly čtené – pro církevního tajemníka tedy laické, i když farář sboru seděl za harmoniem hned vedle kazatelny. Pro soudruha OCT bylo jistě překvapením, jak vše probíhá řádně, jako by se nic nedělo, přestože on byl přesvědčen, že odnětím státního souhlasu pro faráře sboru sbor postupně zanikne. Já jsem se opět nechtěně setkal s OCT „in natura“. Sedl si blízko mě do předposlední řady (bohoslužby se konaly ve sborovém domě) a čekal, co bude. Mohl jsem tak jeho reakce dobře pozorovat. Jistě by to mohlo být považováno za legraci, pokud si vzpomeneme na Brettschneidra z Haškova Švejka. Tady však šlo o vážnou věc, protože po bohoslužbách se konala nedělní škola, a o to se církevní tajemník nejvíce zajímal. Učitelé nedělní školy byli doslova zděšeni, protože věc byla velmi vážná, někteří, jako učitelé státních škol, tak mohli přijít o zaměstnání. Věc do rukou vzal bratr kurátor Novák, který se neschoval za druhé, i když vyučování v nedělní škole se ho přímo netýkalo. Nedělní školu vedl sám, bez přípravy, ač nebyl jejím učitelem. Na těch 20 minut výkladu bratra kurátora Nováka nikdy nezapomenu. Bylo to krásné svědectví věrného křesťana, podané bez ohledu na přítomnost člověka, jehož záměrem bylo uškodit. Církevní tajemník odešel se sklopenou hlavou, protože ve výkladu nenašel nic, co by mohlo být použito proti sboru.

A hlavně pochopil, že liberecký evangelický sbor se zkonsolidoval i díky jeho tvrdým zásahům do života sboru. A od té doby dal pokoj.

Nové varhany

V roce 1963 jsem se vrátil do Olomouce. Ve sboru jsem působil jako varhaník. Varhany v kostele byly neustále ve špatném technickém stavu. Přesvědčil jsem staršovstvo, že nemá cenu dále vkládat peníze do nekvalitního nástroje s tou nejlacinější a těžko udržovatelnou trakturou, ale po vzoru sboru v Miroslavi a v Šumperku pořídit nový kvalitní nástroj. Sbor na varhany peníze měl, avšak o hospodaření sboru rozhodoval OCT, i když od státu sbor nezískal na varhany ani korunu. Při schvalování rozpočtu na rok 1965 se OCT zastavil u položky investice – nové varhany a rozhodl, že povoluje pouze investici do 120 000 Kč, neboť vyšší náklady by znamenaly mrhání s peněžními prostředky pracujícího lidu, jestliže církev tady bude ještě maximálně 30 let. Josef Švejk by na to jistě odpověděl… a taková hovada se rodí pod sluncem… Sbor však už uměl takové situace řešit a kvalitní varhany, které slouží bez problémů dodnes, pořídil i přes omezování soudruhem OCT.

Místopřesedou Kostnické jednoty

V roce 1968 spolu s pražským jarem přišlo i do sboru jisté rozvlažení a sbor se již nemusel schovávat jen za starší generaci. Tak také došlo k výměně předsednictva místního okrsku Kostnické jednoty, kde vedle staršího předsedy dr. Sklenáře byli zvoleni výhradně mladší členové, v podstatě moji vrstevníci, a já jsem se stal místopředsedou tohoto spolku.

Co vlastně Kostnická jednota byla. Byl to původně spolek českých evangelíků, založený v roce 1906 pro zabezpečení osvěty a vzdělání mezi evangelíky bez rozdílu příslušnosti. Po roce 1948 došlo k likvidaci veškeré spolkové činnosti zrušením spolků a však jako vždy – výjimka potvrzuje pravidlo. Na spolek Kostnická jednota se jaksi zapomnělo a tak zrušen nebyl a po vyjití zákona o dobrovolných společenských organizacích ani už zrušen býti nemohl. Musel být zachován stav před vydáním nového zákona a nesměl se tedy rozšiřovat o další místní odbory, ale ani zmenšovat – byl pouze tzv. zakonzervován. Pro život církví to byla nenahraditelná služba. Jedině prostřednictvím Kostnické jednoty mohly církve konat mimocírkevní shromáždění, koncerty, přednášky, zájezdy a jiné akce. Bylo ovšem nutno akce správně definovat, aby to u OCT prošlo. Tady totalitní byrokracie naopak činnosti církví velice napomáhala, aniž by to díky úřednímu šimlovi církevním tajemníkům docházelo. Všude se musel sestavovat plán, plánovalo se a plán se musel plnit.

A tak já, jako později úřadující předseda MOKJ jsem musel každý kvartál předstoupit před soudruha OCT s připraveným plánem akci na dané období. Každou druhou neděli odpoledne mimo prázdniny se musela naplánovat nějaká akce a ta se musela plnit. Nesplnění plánu jsem musel zdůvodnit. Byla to jediná záslužná činnost OCT pro církev, jestliže nás nutil tímto způsobem do činnosti. Tady prostě se dala přednost byrokracii před tzv. socialistickou ideovostí.

Jednání u OCT byla vždy zábavná. Sešli se dva partneři a oba mluvili obvykle jaksi jiným jazykem a s jiným významem a pochopením. Náš farář Jan Nohavica již po prvních setkáních s OTC prohlásil na schůzi staršovstva, že na to prostě nemá, že si bude napřístě s OCT pouze dopisovat a perličky z dopisů OCT pak dával k dobrému a k pobavení vždy na závěr schůzí.

Jako příklad pro pobavení mohu uvést mé projednávání plánu akcí MOKJ, v němž byla také uvedena přednáška s kulturní vložkou – troubením 13 trumpetistů z Hamburku. „To je, ale cizina“, odvětil soudruh OCT, „to musí vydat státní souhlas kraj.“ Nevěřil jsem svým uším, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu tu ostudu udělám a na doporučení OCT požádám kraj o udělení státního souhlasu k troubení 13 trumpetistů. Je až neuvěřitelné, že za dva dny jsem obdržel z Krajského národního výboru z Ostravy sdělení: „Uděluji státní souhlas k troubení 13 trumpetistů. Podepsán KCT.“ Je to dnes vzácná archiválie uložená v archivu.

Tři příklady

Trochu jsem tu dobu zlehčil, ono se vždy dobře vzpomíná na to úsměvné. Ale ta doba normalizace byla velmi těžká a dnešní generace řadu věcí ani nepochopí a nebere je jako možnou skutečnost. Záměrně se teď odchýlím od tématu OCT a pro názornost uvedu aspoň tři příklady:

Pro komunistickou totalitu bylo velkým nebezpečím svobodné šíření myšlenek a poznání. V té době existoval státem povolený jediný tzv. „vědecký světový názor“ marxismus-leninismus a jakékoliv jiné náboženské nebo politické soustavy byly tvrdě potírány. A to platilo i v jiných oborech dokonce i v technických a lékařství. Jako kuriozitu uvádím z vlastních zkušeností epizodu z doby mého postgraduálního studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pro závěrečnou práci jsem se rozhodl použít mé vlastní práce publikované v odborném tisku (časopis Podniková organizace, deník Hospodářské noviny). Své články jsem někde založil, a proto jsem si je chtěl vypůjčit v místní Státní vědecké knihovně. Ovšem abych se dostal ke svému vlastnímu dílu, na to jsem musel mít souhlas děkana fakulty. Tehdy totiž bylo vydáno celostátní nařízení, že knihovny nesmějí bez zvláštního povolení půjčovat noviny a časopisy starší pěti let. To proto, že pět let už zase platila tuhá cenzura, takže noviny mladší pěti let nebyly „ideově závadné“. Děkana fakulty vůbec nezarazila tehdy nesmyslnost mého požadavku, aby vydal souhlas k zapůjčení mého vlastního článku. Dnes se nad tím můžeme jen usmívat, tehdy to byla skutečnost.

Druhý případ je již závažnější, protože mohl mít přímý negativní vliv na další život několika mladých studentů filozofické a lékařské fakulty. Ve sborovém archivu je uložen dopis kurátora a faráře našeho sboru adresovaný rektorátu olomoucké Palackého university. Z dopisu je zřejmé, že obě fakulty vedly disciplinární řízení proti studentkám a studentům, kteří navštěvovali biblické hodiny mládeže v našem evangelickém sboru. Jakýkoliv zájem o něco jiného než panující marxisticko-leninské učení byl nepřípustný a byl tvrdě postihován. To se týkalo i náboženského vyznání. V dopise je uvedena argumentace, že biblické hodiny patří od vzniku církve ke způsobu její práce a jsou schváleny pro všechny sbory ve smyslu platného církevního zřízení. Jestliže tato shromáždění jsou řádně hlášena příslušným církevním referátům státní správy a jsou veřejně přístupná, neměli by být jejich účastníci nijak postihováni. Ten dopis možná aspoň trochu postiženým studentům pomohl, skutečností však je, že tehdy přiznání se k víře v řadě případů znamenalo znemožnění studia nejen na vysoké, ale i střední škole. Mladí lidé museli svou víru zapírat a i to je poznamenalo na celý život.

Ta třetí vzpomínka je velmi smutná. Jednalo se vlastně jen o několik málo dnů koncem srpna roku 1973, kdy jsme se seznámili zcela náhodně se dvěma mladými dívkami – studentkami brněnské filozofické fakulty, které krátkodobě navštěvovaly letní kurz na olomoucké univerzitě. Vypomáhal jsem jako varhaník v Husově sboru československé církve husitské, když za mnou přišly a zeptaly se, co to je za kostel a co je to za církev. Pospíchal jsem k obědu, protože jsem potom chtěl s manželkou a dětmi jet se koupat na jezírko u Hlušovic. Tak jsem jim řekl, že času mnoho nemám a jestli chtějí, že po cestě se mnou domů jim všechno povím. Souhlasily, nakonec u nás poobědvaly, jely se s námi koupat a jedna z nich Maruška Živná se k nám na pár dnů dokonce přistěhovala. Teprve po asi desetidenním poznávání se nám svěřily, že se zajímají o jednu zvláštní náboženskou soustavu, která se tehdy v naší republice tajně šířila. Po těch deseti dnech jsme se s těmito příjemnými dívkami již nikdy nesetkali. Věděli jsme, že tatínek Marušky je kastelánem na hradě Svojanově a tak když se po deseti letech naskytla příležitost na Svojanov zajet, udělali jsme si tam výlet. Šel jsem napřed zakoupit vstupenky a zeptal jsem se na pana Živného, tatínka Marušky, zda ještě provází. Že bychom se s nimi, hlavně s Maruškou, setkali. Odpověděl velmi zvláštně, že pan Živný sice bydlí v blízké chaloupce, ale nedoporučuje nám ho navštívit. Aby nedošlo k velkému nedorozumění, manželce za chvíli řekl plnou pravdu: Maruška zemřela v komunistickém vězení za nevyjasněných okolností. Z internetu se tak dočítáme, že již za několik dnů, kdy od nás Maruška odjela, byla 6. září 1973 vzata do vazby a počátkem příštího roku ve vězení dotrpěla. Měla ráda život, pravdu a svobodu, ne vlastním zaviněním svobodu ztratila a stala se mučednicí normalizačního Československa – tak zní nekrolog na internetu.  I takové věci se děly.

A přece dobrý konec

Byla to temná doba, těch příkladů by mohlo být více, ale podstatné je, že nic netrvá věčně a že i tak rigidní systém se nakonec zhroutil a nastala doba svobody a velkých nadějí. Ten konec církevního tajemníka v našem případě byl však nejen úsměvný ale i poučný. 

Začínal měsíc listopad 1989. Jak bylo zvykem, také i v tomto roce všechny společenské akce byly konány v rámci „Měsíce československo-sovětského přátelství“. Nebylo tomu jinak v Olomouci, kam tehdy přijeli sovětští umělci z města Tartu. Nikdo nerozlišoval mezi Tartem a Moskvou, nikdo se moc nepozastavoval nad tím, že Tartu je město v Estonsku a do sovětského impéria bylo jaksi včleněno.

Mezi umělci z městské opery Tartu byl i šéf opery Urmas Tanillo, který projevil zájem uspořádat v Olomouci také varhanní koncert. Měl však jedno přání – uskutečnit koncert v evangelickém kostele. Jeho olomoucký kolega, šéf olomoucké opery si tedy zjistil, kde je v Olomouci evangelický kostel a rozhodl se, že koncert vyjedná na evangelické faře sám. Jednání proběhlo velmi rychle, varhany v kostele byly udržované, naladěné, nic tedy nebránilo tomu po technické stránce, aby se koncert uskutečnil. V závěru zástupci sboru – farář a kurátor – panu šéfdirigentovi navrhli, že koncert organizačně zajistí. To však neměli dělat. Šéf opery přece ví, jak se kultura v městě zajišťuje, na to snad nepotřebuje nějaké faráře. Jak se mýlil.

Netrvalo dlouho a šéf olomoucké opery se na evangelickou faru vrátil ve velmi rozrušeném stavu. Téměř plačky sděloval, jak byl na okresním národním výboru zpražen za to, že chtěl v kostele uskutečnit koncert. Copak jako komunistickou stranou prověřený kulturní pracovník neví, že v olomouckých kostelech se už řadu let až na dvě výjimky (varhanní festival a jeden koncert u sv. Mořice nebo u P. M. Sněžné) koncerty nepovolují. Kde by byla marx-leninská ideovost, kdyby tomu bylo jinak. Bohužel nevěděl, že za ta léta si organizátoři koncertů v kostelech dokázali poradit jinak.

V evangelickém kostele se koncerty pořádaly dost často, ale muselo se vědět, jak na to. Vždyť právě před měsícem se konal úspěšný koncert holandského pěveckého sboru. Nastalá situace byla poněkud složitější, jestliže z ONV již zákaz vyšel, přesto zástupci evangelického sboru nepovažovali situaci za ztracenou. Věděli, jak lze zákaz obejít, pokud bude skutečně zájem ze strany olomouckého divadla koncert uskutečnit. Řešením totiž bylo uskutečnit bohoslužebné shromáždění a na takové se souhlas z ONV nevyžaduje, i když hrát na varhany bude estonský varhaník.  Pracovník ONV, oddaný věci komunistického ideologického boje, mladý doktor filozofie ve funkci okresního církevního tajemníka, zaregistroval nebezpečí a poslal vedení Divadla Oldřicha Stibora oficiální žádost ONV, aby divadlo znemožnilo sovětskému hostu varhanní koncert uskutečnit. Dokonce i navrhl postup jak to učinit: zabavit hosta tím, že se mu na stanovený den předají dvě vstupenky k návštěvě divadla.

Když přišel dopis do divadla, vyvolalo to značný rozruch. Tak závažný a přitom trapný dopis předložil místní stranické skupině divadla. Sami soudruzi komunisté se vzepřeli a pověřili jednat vedení divadla o možnosti koncert uskutečnit bez ohledu na zákaz z vyšších míst...

Když byl dopis ukázán zástupcům evangelického sboru, pochopili, že je nutno přejít do protiútoku. Kurátor sboru napsal dopis předsedovi ONV. Aby byl dostatečně účinný, představil se v dopise jako olomoucký občan, mající na srdci dobré jméno města a neopomenul dopis doplnit a „opepřit“ tehdy běžnými pozdravnými frázemi; jinak by dopis asi soudruh předseda vůbec nečetl. V dopise upozorňuje prvního soudruha v okrese o svých obavách, že by to mohla být ostuda pro město, jestliže by se sovětský umělec o způsobu jeho zamítnutí dozvěděl. V dalším odstavci dopisu to bylo již uváděno jako ostuda v celé republice a samozřejmě v posledním odstavci se autor dopisu neopomenul připomenout, že to může být i mezinárodní ostuda.

Kurátor byl telefonicky požádán, aby se dostavil na ONV přímo do kanceláře předsedy. „Podívej se, jaké tady mám blbce“, vyslechl místo pozdravu od předsedy ONV. A předseda mu ukazoval kopii osudného dopisu okresního církevního tajemníka, zaslaného do divadla. Proč mu ale takto tykal, to kurátor pochopil velmi brzy. Chudák, jak byl překvapen, když se od zástupce evangelického sboru dověděl, že obsah dopisu je mu znám. Vždyť přece právě tento dopis církevního tajemníka byl důvodem reakce kurátora. Pochopil, že celý případ už je značně rozjetý. Začal tedy z jiné strany otázkou: „Tak kdy ten koncert uděláme?“ Opět neuspěl, nevěděl, že už v této věci není potřebný – koncert už se konal. Nakonec mu zbyla poslední záchranná slova: „Až budeš něco potřebovat ty nebo pan farář, přijděte rovnou za mnou.“ Tady kurátor pochopil, že začíná nová doba – proto to tykání – neboť komunisté melou z posledního a hledají si alibi. Ještě před týdnem byli přece takoví lidé z církevních kruhů považováni pouze za škodlivý hmyz. Vrátil se do své kanceláře a z jeho úst vypadlo slovo směrem k jeho sekretářce, které by jinak nikdy  nevyslovil: „Bedřiško, to se musí posrat.“ A ono se tak skutečně brzy stalo.