Das Liederbuch „Nová píseň“ (Das neue Lied)

Die Kirchen in der Tschechoslowakei hatten in der Zeit der Einparteienherrschaft nur sehr beschränkte Möglichkeiten, religiöse Literatur, Zeitschriften und Zeitungen herauszugeben. Die einzige Möglichkeit (aber sehr riskant, denn es drohten Freiheitsstrafen von sechs Monaten bis zu vier Jahren) war die Eigenproduktion auf einer mechanischen Schreibmaschine und die Veröffentlichung im Selbstverlag, auch Samisdat genannt. Es handelte sich um einen relativ langwierigen Prozess der Reproduktion von Texten mithilfe von Kopier- und Durchschlagpapier unterschiedlicher Stärke. Das Ergebnis waren 11 Kopien (die zwölfte war bereits völlig unleserlich). Während der „Normalisierung“ der tschechoslowakischen Gesellschaft entstanden unzählige Samisdat-Schriften, von denen die überwiegende Mehrheit heute in der Bibliothek „Libri prohibiti“ lagert. Geleitet wird diese Institution von Jiří Grundtorád, der wegen der Organisation und Anfertigung von Textabschriften, z. B. von Gedichten des Nobelpreisträgers für Literatur Jaroslav Seifert, vier Jahre im Gefängnis saß. Ein mit Noten versehenes Gesangbuch überstieg unter den damaligen Umständen unsere Möglichkeiten. Deshalb mussten wir im Ausland um Hilfe bitten. Die folgenden Texte beschreiben die Situation in der EKBB und im Anschluss den eigentlichen Entstehungsprozess des Liederbuchs „Das neue Lied“. Die Texte beziehen sich also nur auf einen Teil der Samisdat-Schriften. Das Liederbuch war für die Jungen Gemeinden der EKBB überlebensnotwendig, denn ihre Spiritualität kam nicht ohne die klassischen Reformationslieder aus, und natürlich wurden auch neue englische, tschechische, französische und deutsche Lieder gesungen, am liebsten aber afroamerikanische Spirituals und Traditionals.

Jiřina Šiklová (Jiří Otava)

Erinnerungen an die evangelischen Arbeitsrüstzeiten

Dieser Beitrag wurde teilweise aus den Rückblicken zusammengestellt, die bereits in „Der Weg der Kirche II“ (Cesta církve II, Praha: ČCE 2010, 99 S.) und „Der Weg der Kirche IV“ (Cesta církve IV, Praha: ČCE 2011, 127 S.) veröffentlicht wurden.
Zunächst geht es um eine Auswahl aus den 2010 veröffentlichten Erinnerungen Blahoslav Šoureks, eines der verdienstvollsten Organisatoren und Leiter evangelischer Arbeitsrüstzeiten von den fünfziger bis zu den achtziger Jahren des vergangenen Jahrhunderts. Kurz danach begannen wir, eine eigenständige Monographie über die Arbeitsrüstzeiten vorzubereiten, die ein Jahr später erschien. Blahoslavs Erinnerungen sind umso wertvoller, weil er sie Ende 1987, Anfang 1988 auf dem Krankenbett im Krankenhaus Vsetín niederschrieb. Der evangelische Pfarrer Jan Blahoslav Šourek war ein treuer Diener der Kirche im Seniorat Westböhmen, zunächst in Mariánské Lázně als Senioratsvikar und später als Pfarrer in Nejdek bei Karlovy Vary. Schließlich war er Pfarrer in der Oberen Gemeinde in Vsetín. Der Herr über Leben und Tod rief ihn noch vor dem Ende jenes Winters zu sich. Wir sind unserem Herrgott für unseren lieben Bruder, für seine Arbeit und sein lebenslanges Glaubenszeugnis und nicht zuletzt für diese Erinnerungen von ganzem Herzen dankbar.
Zum Zweiten geht es um eine Auswahl aus den Erinnerungen von anderen verdienstvollen Organisatoren und einzelnen Teilnehmern der Arbeitsrüstzeiten. Ergänzt werden sie durch Wissenswertes über diese Rüstzeiten.

Jan Blahoslav Šourek erinnert sich: Im Februar vor einem Jahr wurde ich von Marta Kačerová dazu aufgefordert, etwas über die Arbeitsrüstzeiten zu schreiben, denn es gibt immer weniger Zeitzeugen und vieles ist nirgends niedergeschrieben. Während ich im Krankenhaus ans Bett gefesselt bin und darüber nachdenke, dass ich kein junger Mann mehr bin und meine Lebenszeit begrenzt ist, möchte ich wenigstens einige Dinge aufschreiben. Die Tradition der Arbeitsrüstzeiten ging vom YMCA aus. Kurz nach dem Krieg fuhr Frau Prof.

Glosy, vzpomínky, poznámky (z evangelických brigád)

Oč mi v životě šlo

S Eliškou jsme v životě zažili oficiální konec Akademické Ymky na konferenci ve Starém Městě. Konala se na rozhraní roku 1950/1951. Nikdo z nás však nehodlal účast na práci mezi křesťanskou mládeží skončit. Hledaly se jiné cesty. Zvláštního významu nabyly lesní brigády. To byl pozoruhodně nápaditý a smysluplný podnik. Za okolností, kdy byl komunisty zrušen skoro veškerý nezávislý spolkový život, byly brigády – tedy práce na potřebném národohospodářském úseku – akcí, kterou nebylo tak snadné zakázat. Pro nás nejvýhodnější byly „lesní brigády“.

Miroslavské brigády osmdesátých let

Dan Ryšavý

Jsem ročník 1971, Miroslavák rodem, a od konfirmace jsem „jako všichni“ od nás jezdil na kalusovské brigády. Nevím, zda navazovaly na ty, které byly zakázány v polovině sedmdesátých let, ale na praporu, který jsme vyvěšovali, byla kolem hlavy (tuším) muflona čtyři místa brigád, kromě Videl tři ze sedmdesátých a osmdesátých let (asi Ostrovy, Orlice a Hájovna). O tom by museli mluvit jiní: Pavel Kalus (Šéf), Pavel Ruml, Mirek „Lubra“ Karfus, Radek „Kepler“ Svoboda, Milan Ryšavý (Šefíček), Eva Skálová, Jiřina Kačenová a další. V roce 1985 přesídlila brigáda do vesničky Vidly v Jeseníkách.

Kunvald – brigády, které přežily normalizaci i divoký kapitalismus

Benjamín Skála

V padesátých letech minulého století jezdívali mladí lidé na socialistické brigády. Dá se předpokládat, že „sdruženci“ ČCE jezdili společně a vládl mezi nimi jiný duch než mezi komunistickými úderníky. Jednu z mnoha jejich part vedl farář Vladimír Kalus a již tyto jeho brigády řadí někteří do tradice kalusovských lesních brigád.

Neuvěřitelná škola života

Pavel Ruml

Roku 1971 jsem byl v Alojzově, snad na druhém či třetím běhu. Tam to skončilo „průserem“ – já na infekčním v Šumperku se „srajdou“ a vedoucí brigády Pavel Keřkovský a Joel Ruml posléze u synodního seniora Kejře „na koberečku“.

Únik mimo realitu pionýrských táborů

Jan Kubíček

Celý režim byl postaven na dobrovolně povinném systému práce v přesvědčení o budování lepší společnosti. Mzda za práci byla vlastně nutné zlo a peníze se měly stát pouze dočasným nástrojem k spravedlivému vyrovnání třídních rozdílů. Jestliže se to zdálo jako utopie, pak na evangelických brigádách se tento vpravdě komunistický sen stával paradoxně skutečností.

Čím byly brigády výjimečné

Hana Dolečková

V mělnickém sboru jsme byli s bratrem sami, kteří byli po dlouhé době konfirmováni a chodili do kostela. Žádná mládež tam nebyla. Na doporučení pana faráře Šuchmana, abychom jeli na kurz do Herlíkovic, že si to mladí z jiných sborů chválí, jsem odpovídala, že mezi ty „svaté“ nepojedu.

Jak jsme v Lísku 1969 vyletěli na Měsíc

Pavla Loucká

Na druhý běh v Lísku u Písku jsme roku 1969 jeli rovnou z prvního běhu v Alojzově. Lísecký první běh vedl Tomáš Bísek, jemuž jsme ještě z Alojzova poslali koresponďák s kuriózní adresou: Bísek Lísek Písek. Nevíme ani, jestli mu to došlo – když jsme tam dorazili, Bísek v Lísku u Písku nebyl.

Hojivé prostředí alojzovského srubu

Ctirad Novák

Vzpomínka na druhý běh v Alojzově 1968. Bylo domluveno, že brigádu povedeme s Vojenem Syrovátkou, ale když jsem dorazil na místo, bylo mi vyřízeno, abych se toho ujal sám (a že mi k ruce bude Kája Loucký), protože Vojen leží (po těžkém úrazu na motorce) v šumperské nemocnici. Vzpomínám na hrůzu, kterou jsem z toho měl jako nezkušený novák, ale prostředí bylo přátelsky hojivé a – kouzelné. To je bohužel vše, nač vzpomínám. Jo – ještě na to, že v Alojzově se o kuchyň starali Hoblíkovi, celá rodina.

Stáli na cestě a plakali

Pavel Balusek

Na brigády jsem začal jezdit kolem roku 1966, byl jsem na brigádě i v roce 1968, a pak ještě po okupaci. Přihlásil jsem se po výborných referencích bratří Dobrovolných z Pardubic, kde jsem studoval. Jezdil jsem o prázdninách, zpravidla v červenci. V Jeseníkách to byl většinou Alojzov, výjimečně Branná. Jednou jsem byl na brigádě v Lísku u Písku, kultem byl Tomáš Bísek. Pěkně se to rýmuje. To bylo v srpnu 1969. Byl jsem na vojně v Hranicích na Moravě. Ujel jsem načerno ráno 20. srpna. Měli jsme pohotovost pro výjezd do Ostravy. Druhý den po mém úniku, tedy 21.

Jednadvacátý srpen 1968 v Alojzově

Tomáš Bísek

Bral jsem studium (na technice) jako nutné zlo. Mé srdce se začínalo obracet jiným směrem, který se jasněji ukázal při setkání s evangelickými brigádami. Začínali jsme na ně jezdit všichni tři kluci. Náš Honza byl ve vyšší věkové kategorii, Petr a já nerozlučně spolu. Vidím obrázek, jak s naším Petrem na Jizerce v lese v pracovní době posedáváme. Náhle se odnikud vynoří vedoucí Bláža Šourek: „Tak tomu, hoši, říkáte práce?“ Zahanbeně jsme se vrátili k lesní „nádeničině“. A přeci jsem ji měl rád. Jako malý kluk jsem si liboval v kosení čalounické trávy.

Vzpomínka sklerotické brigádnice

Libuše Eliášová

Libuše Eliášová (roz. Korecká), přezdívka Velká Korki

† 2. 8. 2011

Je to letos neuvěřitelných 48 let, kdy jsem se octla na své první brigádě. V porovnání s putováním po poušti o dost víc. V červnu 1963 byla naše konfirmace v libeňském sboru a jeden starší mládežník, Míla Čejka, brácha Boba Hašlerky, nás pozval na Jizerku. Už ani nevím, zda se mi tam chtělo nebo ne, ale jednoho krásného červencového dne v tom dávném roce jsem dorazila s dalšími vyjevenými čtrnáctkami na tu ještě tajemstvím zahalenou Jizerku.

Světlo, radost a Boží dar

Marie Kynčlová

Marie Kynčlová (roz. Sikorová), přezdívka Mary

Usmívám se, když si vzpomenu, jak jsme v šedesátých letech jezdili stopem. Byla to při naší nemajetnosti mnohdy jediná možnost se někam dostat. My s Jiřím jsme tak procestovali Slovensko, Čechy, Moravu. Jednou v zimě jsem jela stopem s Tomášem Pudlovským do Orlovic. Měla jsem největší zásluhu na tom, že jsme se dostavili na úplně jinou výpadovku. Byla jsem z toho tak vynervovaná, že jsem někde u patníku zapomněla obrovské desky plné papírů (pro mě tenkrát dosti drahých, cestou jsem si musela koupit jiné). Všechno ale dopadlo dobře.

Světlo vyčištěných petrolejek na Kleti

Milena Wolfová

Kleť, srpen 1956, Plánská hájovna. Vedoucí byl bratr farář Jiří Veber z Domažlic, účastníci ho oslovovali „bratře faráři“ a vykali mu. Z domácích si pamatuji pana kuchaře Filipa, dědu Knoblocha a pana hajného Jandu. Účastníci byli z různých míst.[1]Kleť, červenec 1957. Byli tam bratři faráři Jiří Veber z Domažlic a Jakub S. Trojan z Kdyně.

Lidová tvořivost na brigádách

Jana Vondráčková

Byla jsem na Kvildě roku 1956 nebo 1957, vedoucím byl Cyril Horák, účast asi třicet lidí. Sázely se stromečky a sklízelo seno v hraničním pásmu. Ráno nás brigádníky spočítali (čtyři vojáci a jeden důstojník) a odvedli za dráty. V každém rohu louky pak

53