Fenomén Libštát

Následující scénka byla sehrána na vánočním večírku v HBS (Husův bohoslovecký seminář) v Jirchářích 12. 12. 1996 v obsazení Aleš Mostecký a Petr Brodský.

Texty jsou autentické s vydaným „Rozhodnutím” k odvolání Petra Brodského: Východočeský KNV 16. dubna 1975 čj. Vnitř/78//75,  podepsán soudruh  vedoucí odboru JUDr. Jiří Veselý.

A my konečně poznáme, co se 2. a 3. 11. 1975 na faře v Libštátě přihodilo.

JEDNOAKTOVKA O TŘECH AKTECH

Hra pro dvě osoby: 1. příslušník StB se ve II. Aktu změní na OCT 2. farář hraje i osoby podávající svědeckou výpověď.

Ve III. AKTU oba herci představují reportéry a střídavě čtou zprávy. Rekvizity: telefon, psací stroj, lampička, popelník, krabička cigaret, stůl, dvě židle, složka s lejstry – zákoutí se může vyšperkovat rekvizitami roku 1975: např. obrazem Husáka, případně sovětskou a českou vlajkou apod.

I. AKT první obraz:

Za stolem sedí příslušník StB telefonuje s vedoucím odboru KNV. „… soudruhu, čest. Zjišťuji, že jste přezkoumali rozhodnutí Okresního národního výboru v Semilech ze dne 3. února 1975. To je to, jak bylo rozpuštěno to shromáždění duchovních a dalších osob na faře evangelické církve v Libštátě. Nu a jak se probírám těmi lejstry, vidím, že se farář Brodský odvolal, dokonce tvrdí... tady čtu: ... šlo prý o přátelskou schůzku starých přátel a spolužáků z fakulty, zásah církevních tajemníků považuje za nezákonný, nešlo vůbec o shromáždění ve smyslu shromažďovacích předpisů. Informovat o schůzce církevního tajemníka nepovažoval za nutné. ... chvíle ticha, příslušník naslouchá… Ano to sedí – jen ta jména když slyším: Ing. Tomáš Bísek, Gilbert Herriet-Black, Svatopluk Karásek, Pavel Kašpar, Vladimír Kopecký, Jan Litomiský, Petr Macek, Jan Mamula, Lydia Mamulová, Miloš Rejchrt, Vojen Syrovátka, František Šilar, Petr Brodský, Daniela Brodská, Jana Kašparová... když to slyším, to šlo přece o duchovní a také o duchovní bez státního souhlasu ve smyslu zák.č. 218/1949 a další občany mezi nimi i státní občanku USA. Díky, já si zavolám na okres v Semilech. Čest soudruhu.“ Příslušník StB vytáčí ONV v Semilech, přímé spojení funguje, telefon vyzvání „Čest práci, soudruhu tajemníku, můžeš mi zjistit svědecké výpovědi občanů, kteří reagovali na nezákonné sejití duchovních na faře v Libštátě... Estébák naslouchá ...Výborně, zítra jsem u tebe a svědky svolej na desátou hodinu. Buď zdráv a čest.“ 

druhý obraz

Kancelář zůstává stejná, příslušník STb se zdraví s tajemníkem, jehož  hraje postava, která následně představuje i jednotlivé svědky, na svědkyni Kobrovou, když přijde řada, postava si uváže šátek. „Nech nás o samotě, soudruhu tajemníku, výsledek ti zavolám.“ Druhá postava odchází a přichází Miloš Kobrle, předseda MNV v Libštátě. „Posaď se soudruhu předsedo a povídej.“ Miloš Kobrle: „Velmi mne pohoršilo, že farář Petr Brodský dne 3. 2. 1975 nezákonně svolal nějakou schůzku evangelických duchovních, které se zúčastnili dle značek osobních vozidel účastníci z různých krajů a dokonce byl zde viděn vůz cizí poznávací značky. Tato schůzka zanechala nejen u mne, ale i u dalších občanů Libštátu velmi negativní obraz a vyvolala v obci různé úvahy a neklid. Nesouhlasím s jednáním faráře Brodského a jeho ženy, aby takto negativně působili na občany v naší obci.“ Přichází další svědek, Emil Hajský, tajemník MNV v Libštátě. „Posaď se soudruhu, co máš na srdci?“ Emil Hajský rozhořčeně: „Postoje faráře Brodského k MNV jsou negativní, jeho působení na některé občany je v rozporu se zájmy naší socialistické společnosti, jmenovaný představuje reakční křídlo v obci a občané s kladným vztahem ke zřízení to odsuzují. O shromáždění farářů a dalších občanů na faře ČCE ve dnech 2. a 3.února t. r. jsem byl dodatečně informován. Ani mě to, včetně dalších občanů nepřekvapilo, protože farář Brodský již jednou chtěl zde organizovat sjezd českobratrské evangelické mládeže nelegálním způsobem. Nelze podle mého soudu souhlasit s jeho výmluvami, že šlo o přátelskou schůzku jeho spolužáků apod. Je přece nesmysl, aby 15 lidí se mohlo ubytovat, stravovat a nocovat na faře, aby si popovídali,  případně si zahráli volejbal, v únoru!?“ Emil Hajský odchází... přichází občanka Marta Kobrová, postava si uváže šátek a praví: „Jako většina mých spoluobčanů odsuzuji ilegální schůzi krajních extrémistů evangelické církve v čele s Petrem Brodským, farářem v Libštátu, který se stal organizátorem a hostitelem duchovních, kteří ztratili důvěru poctivých lidí a našeho socialistického zřízení a za svoje reakční postoje byli právem zbaveni státního souhlasu. Nemohu souhlasit s tím, aby P. Brodský a jeho žena beztrestně zatahovali do reakční činnosti v naší obci poctivé lidi, kteří se dají slepě unášet oddaností církvi, jejíž představitelé slouží nepřátelským cílům západních vlivů. U nás chceme mít klid a práci pro blaho všech poctivých pracujících. Chceme mír pro všechny lidi na světě. Nechceme, aby v naší socialistické vlasti zavládl chaos vyvolaný evangelíky v Irsku, prostě nechceme zde Belfast!“ Soudružka odchází a přichází občan J. Hanuš ze sousedního Košťálova: „Tak povídejte soudruhu Hanuši.“

„V poslední době se u nás v Košťálově hovoří a to hodně o tom, že v Libštátě se sešli evangeličtí faráři, z nichž někteří byli zbaveni výkonu kněžského povolání pro svoje reakční postoje. Pan Brodský, t.č. farář evangelické církve v Libštátě těmto lidem umožnil jejich ilegální schůzi 3. února 1975, na kterou se sjeli faráři téměř z celé České socialistické republiky. Bylo to patrno podle poznávacích značek automobilů, dokonce i příslušníci cizího státu. Já, jakož i řada dalších spoluobčanů pozorujeme již delší dobu krajně reakční vlivy evangelické církve na jejich věřící, kteří se vyhýbají jakékoliv veřejné práci a často vystupují s různými reakčními záměry proti našemu zřízení. Je to cítit ve snaze ovlivňovat mládež školního věku i starší. Není to poprvé, kdy Libštát se stává střediskem schůzek reakčních skupin. Byl bych nerad, aby se opakovala léta 1968“. Občan Hanuš odchází, příslušník medituje: „Tak to je jasné, shromáždění vzbudilo v obci rozruch a u značné části, zejména pokrokově smýšlejících občanů i veřejné pobouření. Je to správné rozhodnutí. Prostě odvolání faráře Brodského proti zásahu a rozpuštění shromáždění nevyhovět,  zamítnout!“ Zvoní telefon, estébák ho zvedne: „… Ano, ano, soudruhu tajemníku… Jistě, jistě… předvolej si faráře Brodského a sděl mu výsledek jeho odvolání.“

II. AKT první obraz

Kancelář zůstává se vším stejná. Osoby: církevní tajemník ONV Semily a farář

Brodský. „Dobrý den, pane faráři.“ 

„Dobrý den pane tajemníku.“

„Posaďte se pane faráři, musím vás seznámit co je s vaším odvoláním. Východočeský KNV projednal vaše odvolání. Co myslíte, s jakým výsledkem? Jistě, to jste mohl tušit! Vašemu odvolání se nevyhovuje a napadené rozhodnutí ONV v Semilech se potvrzuje. V rozhodnutí se to dočtete. Já vám nyní zmíním jen něco málo: Po šetření se došlo k závěru, že šlo o organizované shromáždění, které v rámci ČR nebylo pořádáno poprvé, že účastníci tohoto shromáždění představují v rámci ČCE tzv. Novou orientaci, jejíž ideové zaměření navazuje na program rozpuštěné organizace SČEDu a prohlášení ‚Synod svému národu‘ z roku 1968. Výpovědi a stanoviska občanů jsou dokladem o škodlivosti setkání. Návštěva obou církevních tajemníků byla důvodná z hlediska jejich funkce a úkolů státního dohledu. Následný postup orgánů VB byl také nutný a nevybočil z rámce jejich pravomoci. Setkání přerostlo do ohrožení veřejného pořádku, vzbudilo v místě veřejné pobouření, činnost a cíle jmenovaných duchovních a dalších občanů nejsou v souladu s budovatelským úsilím pracujícího lidu, který právě v tomto roce mobilizuje všechny síly k důstojné oslavě jubilea 30. výročí osvobození od fašismu. Odvolací orgán dospěl k závěru že postup předsedy ONV v Semilech byl odůvodněný a nutný a jak ostatně konstatovala i rada ONV v Semilech na svém zasedání dne 6. března 1975, byl v souladu s právním řádem a důležitými společenskými zájmy.“ Krátká pauza. „Tak pane faráři, toto rozhodnutí je konečné, už se nebude měnit .“

Farář dodá: „Jak konečné?“ Záhy následovalo odnětí státního souhlasu. Farář přebírá rozhodnutí a opakuje: „Konečné a nebude se měnit?“

III. AKT  Závěrečný obraz 

Ve stejné kanceláři sedí oba aktéři hry a jako moderátoři čtou zprávy.

MF Dnes: Po prvním kole senátních voleb má Ing. Jan Litomiský naději na postup do Senátu ČR.

Protestant: Berani znovu na scéně – koncertní turné pod vedením magistrů Františka Šilara s Janem Mamulou a jeho ženou Lydií  dobývají Sion.

Časopis Forum UK: ThDr Petr Macek jmenován docentem ETF UK.

Český bratr: Svatopluk Karásek zpátky do Čech, Salvátor žije v očekávání.

Program ČT: Řadu svátečních proslovů pronese Mgr. MiIoš Rejchrt, člen náboženského vysílání ČT a farář v Dejvicích.

Kancelář ÚCK: Zasedání SR potvrdilo volbu faráře Mgr. Ing. Tomáše Bíska farářem na Spořilově.

Synodní tisk:... delegovalo Mgr. Danielu Brodskou, farářku v Kostelci nad Labem na zasedání evropské konference žen v Basileji.

Synodní tisk: Na zasedání synodu ČCE v Praze byli do komisí zvoleni senioři: Pavel Kašpar, Vladimír Kopecký a Vojen Syrovátka.

Brněnský večerník: Evangelická akademie v Brně pod vedením Jany Kašparové pořádá Den otevřených dveří.

Integrovaná Američanka Hariet Black je stále ženou Petra Macka.

Zápis ze senátu ETF UK: Senát schválil jmenování Petra Brodského tajemníkem ETF UK.

Zpracováno a lehce upraveno po dalších sedmnácti letech.

V Praze dne 27. února 2013

Na počest a na (věčnou?) památku toho přepadení fary KCT, OCT a SNB v roce 1975,  se všem našim dalším, více méně pravidelným přátelsko-studijním schůzkám, před listopadem 1989 a ještě i pár roků po něm, začalo říkat „Libštát“.

„Čím pro mne byl a co mi dal „Libštát?“  vzpomíná Miloslav Vašina

V úvodu bych chtěl podotknout, že mne moc mrzí, že jsem nedohledal sešity se svými poměrně podrobnými poznámkami. Čas oponou trhnul a tak při mnohých stěhováních vzaly mé poznámky za své. Budu se tedy muset spolehnout pouze na svou nedokonalou a mnohdy už děravou paměť a vydolovat z ní alespoň torzo toho, co pro mne osobně bylo podnětné, posilující, vzdělavatelné a hlavně udržující stav mého ducha uprostřed společenství mé církve. Církve, která se ve své instituční podobě a ve svých představitelích v době vrcholné normalizace k „méně skladným bratřím“ otočila zády.

Svá bohoslovecká studia jsem dokončil na podzim roku 1976, pak jsem se ženil a stěhoval na polorozpadlou faru do Cvikova a tak jsem v tomto víru událostí promeškal úvodní „Libštáty“ – hlavně pak ten památeční v Libštátě, který byl za dramatických okolností rozpuštěn (snad se dá použít i expresivnější výraz: rozehnán) panem KCT a jeho přisluhovači. Protože jsem po absolvování Komenského bohoslovecké fakulty neobdržel státní souhlas na žádný sbor v ČCE, byl jsem nucen ve Cvikově shánět nějaké zaměstnání, abych se postaral o rodinu (v únoru se nám narodila dcera Kateřina), což nebylo nikterak jednoduché – hlavně po signování Charty 77. Právě v této hektické době mého života jsem byl velmi vděčný za to, že jsem mohl patřit do společenství „libštátníků“, kde jsem našel společenství víry, odvahy, solidarity a vstřícného soucítění s mými osobními i rodinnými problémy. Garanty mého začlenění do libštátského společenství byli hlavně bratří Vojen Syrovátka, Petr Čapek, Jan Keller, Pavel Hlaváč, Miloš Rejchrt a mnozí další. A pak už každý další „Libštát“ byl pro mne opravdovým svátkem,a pokud se stalo, že jsem z důvodů rodinných nebo zaměstnaneckých nemohl na Libštát jet, pociťoval jsem to pro sebe jako velkou újmu a ztrátu.

Jak jsem předeslal již v úvodu svého vzpomínání, nebudu se věnovat chronologii libštátských setkání, ale spíše subjektivní reflexi. Tedy hlavně atmosféře tohoto výjimečného společenství, jeho étosu, otevřenosti, přijímání různorodých lidí i názorů, jeho vstřícné ekumenicitě a touze – být spolu, sdílet se, vzdělávat a vzájemně tak vytvářet jeden z dalších ostrůvků „pozitivní deviace“ v šedé zóně otupující normalizace. Velmi rád vzpomínám také na mnohá zajímavá místa našich setkání. Díky tomu jsem mohl poznat útulnou pohostinnost evangelických far, ale také různých chalup, kam jsme se sjížděli vždy v nedělní podvečer. Dobrodružné byly obzvláště cesty do horských oblastí (Orlické hory), kdy jsme byli nuceni používat i konspirativní metody, abychom zmátli stopy slídičům z StB (znamení ryb na silnici a na stromech). Z pohledu dnešní reality se to jeví jako úsměvné a pro dnešní generaci mladých asi těžko pochopitelné.

Pro mne osobně byly „Libštáty“ postgraduálním pokračováním fakultních studií, protože jsem se na nich mohl dozvídat mnohé nové a zajímavé skutečnosti z oborů teologie, filozofie a dalších věd, a čerpat tak poznatky, které nám byly na fakultě utajeny a nebo jim nebyla věnována patřičná pozornost. Možná to vyznívá příliš vznešeně – ale já jsem byl opravdu moc vděčný za další dovzdělávání a mnohé dobré jsem pro svou budoucí farářskou praxi na Libštátech získal.

Rád bych zdůraznil, že Libštáty nebyly pouze přátelským setkáním, kde jsme se sjeli, abychom si poklábosili o církevně politické realitě, ale měly svou jasnou programovou kázeň. O tu velmi zodpovědně pečovali hlavně bratři P. Čapek, T. Bísek, T. Trusina, P. Hlaváč – zajisté byli i mnozí další z libštátského kruhu, ale v paměti mi uvízli hlavně výše jmenovaní. V neděli večer, po vždy vynikající a vydatné krmičce bylo zahřívací kolo různorodých informací z  „církevních luhů a hájů“. Pak následovala osobní sdělení, informace ze sborové práce a samozřejmě jsme komentovali situaci na naší domácí politické scéně. Skoro už noční program byl věnován předem určenému tématu – tedy základní přednáška a potom někdy až dlouho přes půlnoc debata ke slyšenému, doplňky, otázky na přednášejícího, kritika – ale vždy nakonec vděčné přijetí slyšeného. Pokud šlo o témata, která se týkala aktuální církevní politiky naší církve, postojů synodní rady k politicko-církevní realitě (hlavně vzpomínám na období po Chartě 77) – byly to debaty obzvláště vyhrocené, vášnivé, ale vždy také nesoucí se v demokratickém a bratrském duchu. Pondělní ráno začínalo vždy malou bohoslužbou – tedy kázáním, zpěvem a následnou exegezí. Pokud k tomu byly podmínky, přesunuli jsme se z bytu hostitele do kostela nebo do modlitebny. Ke kázání a exegezi pak následovaly komentáře a vzájemné rozhovory. Do oběda byl program volnější a po obědě buď protažení těl na malé vycházce, nebo ještě kratší program na dané téma z nedělního večera. Díky již zmíněným bratřím měly přednášky vždy velice dobrou úroveň. Ti, kteří program promýšleli a připravovali a zvali i zajímavé hosty, odpovědně dbali o různorodost témat a tak se střídala teologie, filozofie, politologie, ale také ekonomika, psychologie a tak jsme se mohli dovzdělávat v celé této rozmanité šíři doplňujících oborů na velmi dobré úrovni. Jazykově erudovaní bratří a sestry nám s velkou obětavostí  předkládali recenze zahraničních titulů a tak jsme alespoň zlomkovitě – ale přece, byli v kontaktu s teologickým myšlením za našimi hranicemi.

Možná se vnějším pozorovatelům v církvi zdálo, že kruh libštátníků tvoří uzavřené evangelické ghetto, které vykrystalizovalo z řad disidentů a je málo propustné. Ale bylo tomu právě naopak. Byl jsem vždy velice vděčný za to, že toto spontánně vzniklé společenství bylo přímou ukázkou tolerantní otevřenosti. Setkávali jsme se zde jak faráři se souhlasem, kteří sloužili na sborech v různých seniorátech, tak faráři bezsouhlasníci. Přijížděli bratři a sestry napříč denominacemi. Také mnozí laici spoluvytvářeli libštátský kruh přátel a zván byl každý, kdo s dobrým úmyslem přicházel. Bylo zajímavé sledovat, jak se společenství věkově proměňovalo. Tvořili ho tři generace bratří a sester. Někteří po čase utlumili svou účast a doplnili je mladší z nově nastupující bohoslovecké generace. Rozmanitost myšlenková byla obdivuhodná. Konzervativci vedle liberálů, barthiáni vedle bultmannovců, kalvinisté vedle luteránů, pietisté vedle kritických teologů, hromádkovci vedle antihromádkovců, vášniví kritici SR a oproti nim zastánci reálné církevní politiky. Politicky to bylo obdobné – zastánci pravice i levice, i středních politických proudů sedávali svorně v jednom kruhu a vášnivé debaty vždy končily „podáním pravice“ a uznáním práva na svobodný názor toho druhého.

Listopadové události na sklonku roku 1989 a nástup nových politických poměrů otevřely před každým z nás nebývalé a netušené možnosti. Závan demokracie navrátil mnohé do normálu. Znovu nabytá svoboda přinesla nové výzvy a změny a energie byla vydávána na nové projekty v církvi i ve společnosti. Mnozí bratři a sestry byli v nových demokratických podmínkách přizváni, aby se angažovali v přímé politice, přijali novou odpovědnost v nových funkcích a tak zbývalo pramálo času na pokračování v libštátských setkáních. Pravdou je, že prioritní důvod těchto sejití pomalu ustal. Několik pokusů po roce 1989 ještě bylo, ale „Libštát“ byl pozvolna utlumován, až setkání přestala úplně. Považuji to za zcela přirozený vývoj – ale mně osobně přesto tato setkání chyběla a stále chybí. Dělná bratrská a sesterská atmosféra na „Libštátech“ ve mně zanechala hlubokou stopu a utužila mnohá hluboká přátelství. Jsem za vše prožité Pánu Bohu velice vděčný a využívám možnosti této zprávy k tomu, abych všem, se kterými jsem spoluvytvářel tento libštátský kruh, z celého srdce poděkoval za to, že mne přijali a že mne unášeli. Jsem jedním z těch, kteří touží po tom, abychom se přece jenom ještě alespoň jednou setkali v pokud možno původní sestavě.    Abychom zavzpomínali na prožité minulé – ale také budeme promýšlet přítomné i budoucí v naší církvi i společnosti. Snad Pán dá a tohoto setkání paměťníků se ještě dožiji. (Tato Mílova touha se nenaplnila, nenaplnila se na zemi, ale jistě se naplní v nebesích, kde na nás Míla již čeká, naplní se a bude tam s námi, nejen v Duchu, ale i v těle, náš Pán – opovážlivě vložil. P. H .)

V závěru snad ještě jenom kraťoučké vyznání a poděkování – především našemu Stvořiteli a jeho Synu Ježíši Kristu za to, že jak pevně věřím, byl svou neskonalou milostí na všech setkáních s námi a že nechal paprsky svého Božího království, aby prosvěcovaly i naše libštátská setkání. SOLI DEO GLORIA !

Náchod – říjen 2013

„V Libštátě jsem nikdy nehrál volejbal.“  vzpomíná Pavel Hlaváč

V Libštátě jsem  byl poprvé brzy po tom přepadení fary KCT a OCT. Vezli mě tam přikrytého dekou Mirek Dus a Honza Keller. Chtěli jsme povzbudit Brodských, vyjádřit jim solidaritu a také jsme se chtěli co nejpřesněji dozvědět,  jak ta razie proběhla a co bude následovat. Byl jsem v té době na nemocenské, neměl jsem  povolené vycházky a nechtěl jsem aby mě někdo viděl, že porušuji zákaz vycházení. To se podařilo, nikdo mě neviděl, ale estébáci mě slyšeli. Kdo mohl tušit, že byly odposlechem napíchnutá okna fary. Měl jsem z toho veliké nepříjemnosti u OCT.  Teprve později a postupně mi docházelo, že žijeme v totalitním státě, kde vše buď řídí, nebo je pod kontrolou KSČ, nebo spíše StB. Co v takových podmínkách dělat, jak se zachovat, čeho všeho si všímat, na co si dávat pozor, to jsem se naučili mezi mými milými a vzácnými bratry a mými krásnými a drahými sestrami – převážně  z řad oponentů režimu (tzv. disidentů). Jak svobodně myslet a jednat o tom jsem byl  již dávno poučen z Písma Svatého a od Pána Ježíše Krista.

Do svého sboru jsem se z „Libštátů“ vracel vždy nesmírně povzbuzen a potěšen. Nemusím dlouho přemýšlet nad všemi těmi přívlastky našich „schůzek libštátníků“, jak jsem je v duchu, v srdci a  mysli vnímal a prožíval, když jsme se  po celá dlouhá léta normalizace pravidelně, někdy možná i trochu zakonspirovaně scházeli. Vzpomínám na jedno setkání v krásném kraji, přímo v kolébce Jednoty bratrské – v Kunvaldu. Jeli jsme autem, zakoupeným v Tuzexu za guldeny od našich holandských přátel. Byla temná noc a na místě, než jsme našli tu správnou chalupu,  jsme bloudili sem a tam. Až jsme spatřili symbol ryby – řecky ICHTHIS (Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel). Pak nás další rybičky, vždy na dohled, dovedly k cíli, jako ty křesťany v římských katakombácch.

Podruhé jsem byl v Libštátě, až dost dlouho po listopadu 1989, tuším, že se zájezdem ESBU (Ekumenické sdružení nad Biblí a uměním, pozn. red.) z Janských Lázní. V rychlosti jsm se podíval do kostela a spěchal na břečťanem zarostlém hřbitově vyhledat hrob Slavomíra Daňka. Znovu však opakuji: V Libštátě jsem nikdy nehrál volejbal.

Praha, Horní Roztyly – srpen 2018

„Libštát je sbor ČCE v Libereckém seniorátě.“  vzpomíná Petr Čapek

Vyslovíme-li slovo Libštát, představíme si jeden sbor v Libereckém seniorátu.

Mezi faráři a některými laiky však toto označení vyvolá představu spontánního setkávání přátel a kamarádů po dobu téměř třiceti let. Byl jsem jedním z nich. Snažili jsme se být pospolu z různých míst republiky, někdy s občasnou účastí zahraničního hosta. Věnovali jsme se studijním textům, které nebyly k dispozici z důvodů cenzury, či proto, že jejich autoři byli v nemilosti státní správy, a pořizovali jsme překlady bohoslovců, jejichž studie jsou dnes volně ke koupi v knihkupectvích. Část setkání jsme dali možnost k rozhovoru o záležitostech církevních a politických. Ti, kteří „vypadli ze hry“, tj. duchovni bez státního souhlasu, měli příležitost něco povědět skupině lidi, která jim naslouchala. Pamatuji se, jak jeden farář označil tuto možnost za výjimečnou, darovanou a sváteční. Ti z kotelen mohli posloužit a posloužili svým kolegům a kolegyním v přehršli jejich církevních aktivit a povinností na sborech.

K setkáním vždy patřily bohoslužby s kázáním místního či jiného duchovního.

Proč zrovna označení Libštát? Protože při setkání na faře libštátského sboru v roce 1975 došlo k návštěvě církevních tajemníků s doprovodem policie a shromáždění bylo rozpuštěno. Po roce 1989 jsme vedli rozhovory o tom, zda máme zůstat při označení Libštát či volit jiné – Polibštát. Nemám na to vyhraněný názor. Myšlenka, že se nyní, v době svobody nepotřebujme scházet se nepotvrdila.

Takže pozvání trvají a účastní se jich lidé tří generací, což je dáno tím, že my zakladatelé jsme zestárli. Pořad je ustálený. Začíná se v 21 hodin v neděli, to už dorážejí i ti, kteří kážou také odpoledne. V poměrné svěžesti vyslechneme úvodní referát. Po 23. hodině se hovoří o aktualitách a místní duchovní má možnost vyprávět o svém sboru, z čeho má radost, s čím si neví rady apod.

V pondělí v 9 hod jsou bohoslužby a v 10 hodin další část programu. Obědem končíme a rozjíždíme se domů.

Scházíme se na chalupách či farách, střídavě v Čechách a na Moravě, ubytování je prosté, strava jednoduchá podle invence hostitele či hostitelky. Zpravidla guláš, včetně buřtguláše, nebo výjimečně i nějaká ta kulinářská dobrota.

Naposledy jsme se sešli v Třebenicích 26. a 27. března. Miloš Rejchrt promluvil o veřejných médiích, jejich vlivu a potřebě nezávislosti. Jana Tožičková navázala na jednání farářského kurzu a hovořila o postavení farářky ve sboru. V pondělí kázal Jan Keřkovský a paní Dana Němcová nás uvedla do problematiky přetěžké, když se věnovala postavení a situaci uprchlíků ve světě, především však v naší zemi.

Příští setkání připravujeme do Telecího na 29. a 30. října. Na programu má být: 1) Výzva francouzského protestantismu –  referenti Jan Keřkovský, Miloš Rejchrt a Vojen Syrovátka. 2) O situaci a perspektivách v Bosně  promluví Václav Hurt. 3) Kázat by měla Anička Lavická. 4) Téma Proměny sborů Poličského seniorátu v posledních šedesáti letech uvedou místní správci sborů.

V zastoupení této ne příliš organizované pospolitosti si Vás dovoluji pozvat. Petr Čapek, farář sboru v Děčíně a senior Libereckého seniorátu, napsáno někdy v půli 90tých let 20. století.