Úvodník Cesta církve IX

Devátý a poslední díl Cesty církve mapuje normalizační období církve 1972–1989. Normalizaci ČCE nastartoval dopis do všech sborů církve z 11. 2. 1972, který uvádíme v plném znění v rubrice Dokumenty. Jednotlivé dokumenty pak dokládají normalizační kroky církevní administrativy i petiční aktivity a další obranné kroky členů ČCE, kteří se odmítli přizpůsobit církevnímu i státně správnímu tlaku – celospolečenské normalizaci. Kajícné vyznání XXVII. synodu (1991) odhaluje, že se někteří členové ČCE podíleli na společenské normalizaci šířením dezorientujících informací doma i ve světovém ekumenickém společenství. Dokumenty a kající dopisy potvrzují, že církev byla rozštěpena „byla třtinou nalomenou“ (třtina se spíše „třepí“ než „láme). Autoři Studií, Vzpomínek, a Medailonů tedy oprávněně hovoří o rozštěpení církve. O rozdělní v církvi psali i někteří církevní funkcionáři, včetně tehdejšího synodního seniora Václava Kejře. Studiemi se pokoušíme prohloubit současné vzpomínání v církevním tisku a Evangelickém kalendáři 2018. Přibližujeme společenskou strategii vládnoucí vrstvy i společenskou praxi, která utvrzovala atmosféru strachu v československé společnosti. V církvi pobízela ke strategii opatrných kroků „malé víry“, která se obávala, že církev nepřežije rok 2000.

V této souvislosti je nutné zamýšlet se nad problematikou „presbyterně synodních principů“ na jedné straně a „nároky totalitního státu“ na straně druhé. Zdá se nám, že obojí najednou nejde, že mezi nimi není smíru  že buď jeden ustoupí, nebo bude konflikt. Máme zato, že ČCE totalitnímu režimu v docela zásadních věcech ustoupíla. To je hlavní důvod, proč otevíráme dlouho „pod koberec zametané a velice kontroverzní téma ČCE a StB. Tato problematika nás neodbytně provází, přesto zůstává v církvi téměř „tabu“. V civilní sféře (na veřejnosti) je toto „radioktivní téma“ již dlouho ohledáváno ze všech stran: v publicistice, v tisku, v rádiu, v televizi a také i ve filmu (jen v počátcích bylo doprovázeno skandály). Je nepochybné, že totalitní režim měl jeden velmi účinný nástroj k udržení své moci – a tím byla Státní tajná bezpečnost (StB).

Synody měly být kolbištěm svobodných duchovních zápasů i podanou rukou všem členům církve, aby se orientovali v potemnělé době. Jak se to dařilo, ukazuje studie Synody 1973–1990, studie Hledání ducha svobody 1968–1977, taktéž Postup režimu vůči CČE v letech normalizace (včetně Podání 31), a v ekumenicko-mezinárodním rozměru pak ČCE – vztahy mezinárodně ekumenické. O oprávněnosti duchovního zápasu, který byl v naší církvi tvrdě kritizován, se zabývá studie Zásady ČCE a teologie lidských práv. Teologickými kořeny obrany lidských práv jsou Zásady ČCE (viz Dokumenty; autorem této části „hromádkovských“ Zásad ČCE je Božena Komárková). Komárková se opírá o kalvinisticko-bezovskou tradici legitimního odporu a v některých dalších textech pak brání svobodu svědomí, včetně občanské svobodné odpovědnosti. Občanská neposlušnost se pak jeví jako důsledek Ježíšova učení, tj. tóry. Medailony tentokrát odkazují na osoby, které se účastnily výše zmiňovaného zápasu o presbyterně-synodní zřízení.

Normalizační období má onu zvláštnost, že sice lze i ve sborových archivech nalézt leccos cenného, podstatná část „duchovního života“ církve však musela zůstat utajena oficiálním místům a tajné státní bezpečnosti, aby nedocházelo k zneužití dokumentů státní administrativou či tajnou státní bezpečnosti. Takže o velmi zajímavém fenoménu Libštát lze dnes psát zejména na základě dokumentů a vzpomínek. Podobně Bartuškovy vzpomínky jsou inspirující, a mohly být archivovány v době diktatury proletariátu (1948–1960) i normalizace společnosti a církve (1972–1989) pouze v paměti vzpomínajícího. Komise je vděčná všem vzpomínajícím za jejích svědectví, k nimž někteří již nemohou připojit další, jako zesnulý farář Míla Vašina, přesto jsou směrodatná. Dle protestantského filozofa Paula Ricoeura (velmi studovaného ve společenství Libštát) a biblických hermeneutů historiků, juristů je nutné naslouchat některým svědectvím s nejvyšší pozorností a kriticky rozpoznávat, kdy si autor svědectví přikrašluje ke svému obrazu, popř. si něco nalhává, protože má strach a za něco se stydí, a kdy naopak poctivě vyznává. Snad se díky CC IX. otevřou paměťové archivy dalších svědků a v církve se konečně začne mluvit o tomto období s menším ostychem a s větším porozuměním.

V roce 101. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické chceme čtenáři nabídnout vhled do obtížného zápasu, v němž ČCE získala šrámy a byla hodně pochroumaná, ale také rysy důvěryhodnosti, solidarity a duchovní krásy – jak o tom svědčí spíše než projevy a postoje církevního establishmentu, zejména prorocké písně novověkých a nonkonformních tvůrců (např. písně: Ten obraz zlatý, V nebi je trůn aj., viz Dokumenty: Několik písní ze samizdatového zpěvníčku Nová píseň)

Dokumenty a kající pohled synodu XXVII. (1991) nám nedovoluje hovořit jen obecně o chybách či přehmatech, ale musíme psát o teologických a mravních selháních, odklonu od konfesně vytříbených pohledů na úlohu církve a práva, na úlohu lidských institucí a úřadů, jak je představují Zásady ČCE 1968. Porovnáním tehdejší reality a Zásad rozpoznáme, jak často docházelo u církevních funkcionářů ke sklouznutí a přivlastnění si některých ideologických a politicko-správních postupů státní správy. Mají-li odvahu světští autoři upozorňovat na nezhojené rány, neměli bychom se ani my schovávat za výmluvu, že to je již dávná minulost, která se nás netýká.

Můžeme však v této souvislosti jít ještě hlouběji do minulosti, před rok 1945. Spolu s některými sekulárními i církevními současnými mysliteli si smíme připomenout činy Jana Husa, Jana Amose Komenského nebo zahraničních reformátorů. Jejich postoje poukazují, že jsme chtěli patřit do Evropy již od středověku a že chceme žít v jejím rámci. V tomto ohledu nám může být vzorem Jan Amos Komenský. Ve Všenápravě usiluje o vytváření nových poměrů církevních, státních i mezinárodních, v nichž příslušné instituce mají dbát na spravedlnost. Úlohou věřících je písněmi a modlitbami prosit o změnu smýšlení těch lidí, kteří jsou v moci postavení. O novém uspořádání společnosti snil Komenský uprostřed bojů třicetileté války. Záblesky svobodnějších a spravedlivějších poměrů spatřoval v Nizozemí, Anglii a Nové Anglii – Americe. Některé Komenského spisy byly přeloženy do angličtiny. Tehdy odolal vábení jít organizovat školství na americký Harvard (založen 1636). V 17.  století se stala Amerika pro mnohé diskriminované evropské protestanty zemí zaslíbenou. Komenský raději zůstal v Evropě obtížené aristokratickou nadřazeností šlechty světské i církevní. Zůstal v Evropě obtížené nespravedlností, nevolnictvím, městskou chudinou, rozbroji, náboženskou nesnášenlivostí. Inspiruje nás svou odpovědností za Evropu. Má smysl, aby se církev rozloučila se svým českobratrstvím a vyšla jiným směrem. Komenský prosil věřící o nápravu ve svých společenstvích, jednotách, církvích. Měli se stát ekumenickou pluralitní krásnou církví. Společenstvím s mnohými chybami, ale tíhnoucím k dobru a spravedlnosti. Komenský věřil, že tímto způsobem ubude násilí, manipulace, znásilňování ducha i těla. Prosil za všechny – tak jako někteří proroci, někteří novozákonní svědci a později někteří křesťané. Prosil za obyvatele Evropy, Asie, Afriky, Ameriky konkrétně za urugvajské Indiány, ale i muslimy, židy a samozřejmě za křesťany. Všechny kontinenty by se podle Komenského měly spojit v jakési OSN raného novověku s centrem v italských Benátkách, v mezinárodním obchodním centru, když se to nepodařilo založit v Londýně. Nezapomeňme, že Komenský se modlil za všechna náboženství a proto v evropském společenství počítal i s muslimy. Trvalo mu to ovšem asi třicet let, než se zbavil strachu, ostychu a předsudků a zařadil je mezi národy světa, za které se máme modlit, i když Evropa s nimi bojovala.

Některé žhavé sociální fenomény dneška ukazují, že ani naše církev není imunní proti sociální tuposti. Děláme některé podobné chybné kroky jako někteří naši předchůdci ve víře. V minulosti jsou nám inspirací ti, kteří se oprostili od „petrovské malověrnosti“. A tak je tomu i dnes. CC IX. nabízí několik ukázek, jak překonávat náboženskou beznaděj i společenskou naivitu, která se zaštiťuje křesťanskou spiritualitou nebo dokonce výroky biblických teologů či samotného Ježíše Nazaretského.

Články, medailony, vzpomínkami a dokumenty devátého dílu bychom chtěli převzít štafetu od Petra Pokorného, který 21. 11. 1990/39  v Kostnických jiskrách v článku Opožděné poděkování vyjádřil své přesvědčení, že v polistopadovém období by členové církve měli zásadně a vděčně poděkovat těm, kteří v obtížných podmínkách svědčili o víře, lásce-solidaritě a naději, řečeno v hodnotové posloupnosti Jednoty bratrské. „Děkujeme za víru a věrnost farářů a farářek, vikářů a vikářek, diakonů a diakonek, za víru presbyterů, mladých členů církve, rodičů a kmotrů nově pokřtěných i všech, kteří svůj křest stvrdili vědomým vyznáním a pronesli evangelium do nové generace. Konali tak to, v čem je nikdo jiný nemohl zastoupit. Častokrát, kteří pracovali nejvíce, museli pracovat s nejmenší publicitou. Děkujeme za ty, kteří se starali o staré a nemocné a ještě za nesnadných podmínek zahájili práce Diakonie, za ty, kdo shromažďovali mládež, za faráře, kteří celý svůj čas věnovali těm, kdo jim byli svěřeni a neustali v době, kdy byli na hranici bídy nebo byli postihováni. Mnohé z nich jsme dobře znali, někteří již umřeli, ale všechny je zná Bůh sám. Spolehli se na přesvědčivost tichého hlasu.“