Úvodník Cesta církve IX

Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský

Devátý a poslední díl Cesty církve mapuje normalizační období církve 1972–1989. Normalizaci ČCE nastartoval dopis do všech sborů církve z 11. 2. 1972, který uvádíme v plném znění v rubrice Dokumenty. Jednotlivé dokumenty pak dokládají normalizační kroky církevní administrativy i petiční aktivity a další obranné kroky členů ČCE, kteří se odmítli přizpůsobit církevnímu i státně správnímu tlaku – celospolečenské normalizaci. Kajícné vyznání XXVII.

Kázání Jana Dusa, 14. ledna 1990

Prorockým kázáním Jana Dusa zakončujeme speciální řadu textů (Dokumenty CC IX), které shrnují tragiku i slávu příběhu Českobratrské církve evangelické v normalizačním období totalitních nároků komunistické mocenské mašinérie, reprezentované československou nomenklaturou, lidí toužících po lepší budoucnosti církve, někdy pokřivených strachem z okupační moci a ovládaných ideologickým diktátem sovětského Ruska (tehdy SSSR – Svaz sovětských socialistických republik). Nebyl to zápas rovnocenných partnerů. Vládnoucí moc se opírala o vědomí civilizační nadřazenosti komunismu, a taky si to legitimizovala ústavou a socialistickou zákonností. V roce 1976 se vynořil světodějný okamžik možného zvratu, zákon 120/1976 Sb., který komunisté museli přijmout pod mezinárodním tlakem, který fakticky vyhlašoval konec vedoucí společensko-mocenské úlohy komunistů. Církve měly jedinečnou možnost nastartovat cestu ke svobodnější a spravedlivější společnosti. Pochopili to nejprve tvůrci a signatáři Charty 77 a pak jejich sympatizanti na mnoha společenských ostrůvcích tehdejší společnosti. Církevní vedení a ústředí náboženských obcí a spleteností nedokázala vystoupit ze zaběhané poslušnosti vůči státní moci a nechala se vléci normalizátory do pozic, které byly nepoctivé. Teprve zpětně se v roce 1991 naše církev (ČCE) za tato pochybení zástupně kála na XXVII. synodu. Výběr textů svědčí o zápasu, jehož horizontem z náboženské strany je zákon Boží, řečeno s Janem Husem. Legitimita starověkého i novověkého prorockého pohledu spočívá v důvěře Hospodinu a v přesvědčení, že naše zvěstování – není-li pravdivé – přestává být evangeliem, a stává se překážkou, popř. přitakává atmosféře strachu a racionálně zdůvodňuje, proč máme konat činy přikazované mocenskou nomenklaturou. Problém strachu z člověka a jeho instituční moci je problém vinoucí se dějinami, jak pověstná červená niť a již na dějinném úsvitu náboženské debaty o smyslu spravedlivé zbožnosti zaznívá otázka „ospravedlněného“ prorocky vyznávajícího žalmisty: „Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ (Ž 118,6) Proto z některých dokumentů zaznívá zvěst apoštolské charty (Jacques Maritain) jeruzalémského prvotního sboru křesťanské církve vyřčená tváří v tvář v moci postaveným: „Boha je potřeba poslouchat, ne lidi“. (Sk 5, 29) Dusovo kázání nás vyučuje prorockému přístupu ke každé lidské instituci a tedy i k církvi a jejich funkcionářům. Tak tomu učili bibličtí proroci Amos, Ozeáš, Izajášové i Jeremjáš. Farář Jan Z. Dus v kázání, předneseném 14. 1. 1990 ve sboru ČCE v Praze-Dejvicích, věrně navazuje na prorockou tradici i apoštola Pavla, který je jistě apoštolem s prorockými rysy. Farář a prorok si nenechal text jen pro svůj sbor, poslal ho též těm, o kterých je v kázání řeč – na synodní radu ČCE v Praze, Jungmannova 9. Nevím o tom, že by synodní rada udělala něco víc, než dělala obvykle, dílo si přečetla a uložila do osobního spisu Jan Z. Dus. Tam je k dispozici každému, kdo si zažádá o nahlédnutí do jeho osobního spisu, ale nejdříve si musí zažádat u samotného Jana Dusa o povolení. Takové jednání si prorocké kázání nezaslouží a tak jako předseda komise Cesta církve od roku 1945 jsem se ze své pravomoci rozhodl toto kázání zařadit mezi dokumenty této publikace. Zvěstované slovo nemá být zavíráno do úředních spisů a tak vlastně bezbolestně umlčeno. Někteří synodně-radní protagonisté dosud žijí, tak jim toto osvěžení paměti jistě přijde vhod a nějak zareagují, nyní již z dostatečně velkého odstupu. Píši to s bázní a třesením (před Hospodinem a nikoli před lidmi, tak jako apoštol Pavel) Pokud někdo mnou citovaná slova považuje za bezobsažnou frázi, pak ať zalistuje ve Fenomenologii náboženství Milana Mrázka, a zcela jistě zjistí, že jde o inspirující bázeň Hospodinovu (nikoli o strach a třes, trauma a děs či fascinaci mysterióznem a iracionálnem či náboženský primitivismus) a pak se jistě s chutí pomodlí ranní modlitbičku Broučků „… dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme...“ Jde tedy o úctu, popřípadě o bázeň inspirující k lásce.

„Nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostla až k nebi. Ode dnů otců našich ve velké jsme vině až do tohoto dne.“ Ezd 9,6

Několik písní ze samizdatového zpěvníčku Nová píseň

Moc má být bezmocná – v tom se shoduje Svatopluk Karásek s Václavem Havlem (Moc bezmocných) nebo alespoň přibrzděná rozdělením na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Oba nakonec po roce 1989 vstoupili do té „přibrzděné moci“ ústavou a třemi zmíněnými brzdami. Do komunistického modelu moci se nedalo vstoupit s nadějí, že lze všechno transformovat do socialismu s lidskou tváří, to byla krásná iluze „zlatých“ 60. let, která už v zárodcích uskutečňování byla rozmetána tanky. Proti normalizační moci se dalo dělat velmi málo. Teprve s Chartou svitla naděje (v ní bylo mnoho socialistů a exkomunistů, ale také křesťanů a pár konzervativců anglosaské ražby).
Karáskova píseň se obrací proti těm, kteří chtějí vládnout totálně bez ohledů na demokratické principy. Proto je píseň aktuální i dnes. Principy přímé demokracie či manažerské řízení společnosti nebere ohled na menšiny, a na právní kulturu společnosti. Karásek navíc nabízí to, co se dnes nenosí: že je nutné hájit milosrdnou spravedlnost a že to je cesta, která není bezbolestná a stojí mnoho úsilí. Dějiny lidské jistě nemají smysl a nezápolíme o smysl dějin. Zápasíme o milosrdnou spravedlnost, která má smysl díky Beránkovi, tak to viděla Jednota, tak to viděl Komenský ve Všenápravě. I tuto naději vyjádřila jedna nová píseň „Před tvou tváří Pane, nemám vůbec nic, jen tvé slovo dané, jdi a nehřeš víc. A hříšnost i otevřenost pro nový počátek tato píseň vyjádřila mistrně. (NP 69; S 276) (O zpěvníčku Nová píseň viz CC V, s. 91–120) 

Píseň tří mládenců (Nová píseň 144; Svítá 328)

1.Ten obraz zlatý, obraz se k nebi tyčí, zář oči oslepí, zář jeho oči ničí, do snů se vkrádá, vrývá se do paměti, Babylon sebe světí.

Ref. Ač z pece ohnivé žár stoupá žhavý a obraz zlatý dotýká se hvězd, Hospodin zástupů je králem slávy, jen Bohu samému vzdáváme čest.

Dopis XXVII. Synodu z 20. 6. 1991

Jeden z pokusů o vyrovnání se s temnou minulostí církve. Nebylo náplní naší práce sledovat dosti laciné vyrovnání se s minulostí ČCE. Snad jen to, že byla ustanovena synodem Komise cesta církve od roku 1945–1989, jejím jediným zásadním výstupem byla studie Cesta církve – která byla publikována bezprostředně nezávislým časopisem Protestant, a teprve po třech měsících také časopisem Český bratr. Debata v církvi se však nerozproudila. Scházela odvaha vzít vážně, například výše uvedený dokument a přiznat tato provinění i českému publiku. Druhá komise ustanovená synodem Cesta církve od roku 1945–1989 díky předsedovi faráři Pavlu Hlaváčovi a později Pavlu Keřkovskému se ujala práce s větší odvahou a přinesla své plody – útlé knížečky Cesta církve I.–IX. (CC X je německá verze, shrnující články CC I až CC IX). Tímto posledním číslem jsme chtěli povysvětlit, proč je i dnes stále pro naši církev těžké rozvinout debatu o naší minulosti. Dokumenty zřejmě sdělují proč.

„Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury Komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“

Dopis Miloše Rejchrta generálnímu sekretáři KMK 21. 1. 1978

Zmiňuje-li J. Z. Dus v kázání ze 14. 1. 1990 (viz níže) jako zásadní společenské provinění institučních činitelů ČCE pokrytectví (Dus fenomén společensko-náboženského pokrytectví vysvětluje na jednání starověkých náboženských funkcionářů „farizeů a zákoníků“– Ježíš Nazaretský vytýká nepoctivost a pokrytectví´ a stejné rysy nachází J. Z. Dus u náboženských funkcionářů novověku). Miloš Rejchrt svým dopisem vykresluje fenomén pokrytectví náboženského funkcionáře s pomocí zvěsti proroka Jeremiáše (pokoj, pokoj!). Popis metod jednání policejních složek vůči dr. Hejdánkovi nedovoluje dnešnímu čtenáři lehce pominout fenomén strachu tehdejších lidí ze „státní bezpečnosti“ a „tajné policie“. V době totalitního režimu kdokoliv a kdykoliv mohl být předvolán na vyšetřování k podání vysvětlení. Právě tito násilníci – „orgáni“ či „estébácí“ uzavírali s tajnými spolupracovníky z řad církve i občanské společnosti vázací akt a přebírali informace. Někteří za to byli odměňováni, někteří byli jen pohoštěni v restauraci. Jak Pavel Hlaváč dokládá ve své studii, za poslední tři měsíce v roce 1988 StB vynaložila na informátory 68 913, 60 korun československých (pivo 1,70 Kčs, cigarety 8 Kčs, máslo 10 Kčs atd.). Jde tedy o poměrně velkou investici do státního „boje proti vnitřnímu nepříteli a ideologické diverzi“ Cíl režimu byl jasný, není-li možné církve a náboženské společnosti zatím zrušit, je zapotřebí je zcela ovládat přes církevní spolupracovníky. Proto na církevní funkce nejraději nechávali zvolit své již zavázané spolupracovníky. Od roku 1977 na mnohých vysokých církevních funkcích již seděli mnozí jejich zavázání spolupracovníci. Ne na všech, ale na mnohých. 

Miloš Rejchrt, Rumunská 15, Praha 2

Pan

Biskup dr. Károly Tóth, generální sekretář Křesťanské mítrové konference

Jungmannova 9, Praha 1

Teze učitelů KEBF – K situaci v ČCE 24. května 1977

Synodně radní dokument využívá osm fakultních tezí (viz CC VIII.), připojuje k nim ideologický úvod, téměř ústavního formátu, který nyní jednoznačně označuje jen jeden typ státního zřízení za legitimní, což je polemika se Zásadami ČCE. Autor úvodu požaduje po věřících, že nesmějí považovat státní instituci za ambivalentní fenomén, kritizovatelnou instituci, instituci stojící pod zákonem a měřenou zákonem a spravedlností. Neznámý autor úvodu přesně říká „Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost.“ Socialistický stát se stává podmínkou spravedlivé existence církve a věřící to mají prokazovat myšlením i činy. Symbióza církve a státu se má stát novým kontextem života církve. Jde zcela zřejmě o jeden z nejhorších dokumentů, který kdy byl v ČCE vyprodukován za normalizace. Právě za tuto symbiózu se pak bude kát již jednou zmiňovaný dopis XXVII. synodu z roku 1991 (viz níže).

včetně teologicky nepoctivého, tj. ideologizujícího Úvodu, k němuž se již vůbec nikdo nehlásil a dosud nehlásí.

Dopis Pavlu Otterovi od synodního seniora dr. Václava Kejře a synodního kurátora dr. Františka Škarvana – 10. 10. 1977

Podpis Pavla Ottera je oním třicátým druhým podpisem, o němž hovoří Jan Z. Dus ve svém prorockém kázání ze 14. 1. 1990 v Praze-Dejvicích, viz níže. Jednatřicítku tedy máme nazývat nadále Jednatřicítkou s třicetidvěma podpisy.

Bratr Otter                                                 Praha 10.10.1977

Stížnost na synodní radu pro rozhodnutí z 29. 9. 1977

Jan Šimsa
Dopis Jana Šimsy dokládá, že administrativa SR ČCE byla povolná a ohlašovala ústně, telefonicky i písemně vykonání toho, co od ní bylo státní správou požadováno, a že byla ochotna překračovat platné zřízení ČCE, a de facto i platné zákony Československé republiky jenom proto, aby vyhověla státní správě a zaručila tak – podle jejich zdání – další existenci církve, aby zamezila dalšímu odebírání státních souhlasů pro výkon kazatelské služby apod

Dvacátému synodu

Českobratrské církve evangelické v Praze

Věc: Stížnost na synodní radu pro rozhodnutí z 29. 9. 1977

Synode českobratrské církve evangelické!

Dopis dr. Václava Kejře do Ženevy 1977

Přeložený dopis do češtiny nalezla komise CC od roku 1945–1989 v městském archivu města Prahy – ve složkách ministerstva kultury zároveň s jeho anglickou verzí, kterou tam někdo ze SR ČCE dodal, a co je horší, objevili jsme tam i originál dopisu zahraničního odesílatele „s hlavičkou, na nějž odepisoval dr. Václav Kejř, tedy nikoli kopii, ale originál! Tehdejší tajemník synodní rady (vyřizující agendu církve) byl dokonce pověřený mezinárodní organizací, Světovou radou církví pro monitorování problematiky lidských práv v Československu. V rozhovoru s jedním členem komise tvrdil, že mezi ústřední kanceláří a ministerskou administrativou panovaly vztahy důvěry a že dávaly často k dispozici (nejen k nahlédnutí) dopisy, o které měla státní správa zájem, že nechtěly nic tajit. O této podivné praxi synodně radní administrativy viz CC II, s. 32-60. K dokreslení celé situace je nutné dodat, že Československá státní pošta měla na některých městských poštách rozsáhlá oddělení, která kontrolovala poštu, rozbalovala dopisy i balíčky ze zahraničí a jdoucí do zahraničí. Dopisy a balíky jdoucí do českého regionu byly kontrolovány pravděpodobně jen vybraným tzv. nespolehlivým osobám.

Rev. Conrad Raiser

Zastupující gen. tajemník Světové rady církví

Drahý bratře Raisere,

Váš dopis ze dne 21.června 1977 týkající se dopisu faráře A.Kocába o petici podané několika osobami Federálnímu shromáždění ČSSR jsem našel na svém stole po návratu z USA 5. července t.r. Váš dopis jsem předložil synodní radě 14. července.

Synodní radě ČCE v Praze 25. 6. 1977

Balabán, Kocáb, Kozlík, Krejčí, Krejčová, Šimsa
I přes snahu všech signatářů, aby bylo všem měřeno stejným metrem, nakonec ThDr., Ing. Jakub Trojan dostal důtku s výstrahou, kdežto ostatní jen důtku. Pokud bychom vzali v potaz logiku práva s ohledem na zákon 120/1976 Sb. pak Sr a kárná komise jednala proti duchu zákona, nadřadila Kárný řád ČCE zákonu občanskému – byť pod nátlakem ministerstva kultury – a vyslovila protizákonné důtky. Protože za využití petičního práva by neměl být nikdo trestán. Že státní správa nerespektovala zákony, to se stávalo, ale že protizákonně jednala SR ČCE je antikristovské, neodpovídající zvěsti evangelia.

Synodní radě

Českobratrské církve evangelické

Vážení bratři!

Dne 3. 6. 1977 pod č.j. 892 jste zaslali všem sborům naší církve dopis opírající se o usnesení synodního zastupitelstva z 28. 5. 1977 o „vážné situaci církve“.

Referát synodního seniora dr. Václava Kejře 20. 3. 1977 K současnému postavení církve

V dopise z 11. února 1972 ještě přiznává synodní rada ČCE obavy z dalšího nátlaku státní správy. Naopak, v tomto referátu Václava Kejře z roku 1977, již žádné pochybnosti nejsou. Bylo znát, že „Vysočinský bard“ z Daňkovic a Nového Města na Moravě, udatný senior Horáckého seniorátu se po letech funkce v Praze, v jistě nejtěžším období dějin ČCE, hodně změnil. Byl již, po letech těžkých, úporných jednáních s představiteli státní správy a do značné míry obklopen bratřími, kteří spolupracovali s StB, vnitřně vyčerpaný. Nebyl již tím, čím býval. Co se to stalo? V ČCE, stejně jako ve společnosti, uteklo dost času na to, aby se původní odpor k okupaci a k novému husákovskému režimu proměnil v apatii a lhostejnost. Možná i k obavě, „že bychom mohli přijít o výdobytky socialismu“. Tak počáteční šok z vojenské okupace, marné oběti Janů Palacha a Zajíce, konformita a následná masivní propaganda v televizi, rádiu i v novinách, navíc systematická a neúnavná činnost StB, to vše dohromady přineslo své výsledky. Stalo se však i něco horšího. Nepřítel nebyl již jen „za hradbami“, ale byl „uvnitř hradeb“. StB pronikla hluboko do struktur ČCE. Synodní senior byl cíleně ovlivňován „agenturou StB“ a neměl téměř žádného, o koho by se mohl „v duchu a v pravdě“ opřít. Přejímal slovník i stanoviska státní správy a hledal jen jejich souzvuk s biblickými citáty.
Nakladatel František Laichter byl docela jiného mínění V sedmdesátých letech hovořil o „sádelnatění“ církevních funkcionářů i fakultních učitelů. Úctyhodná je jeho činnost ve zkonfiskovaném nakladatelství před únorem 1948 a také jako vedoucího prodejny Kalich po únoru (náboženská nakladatelství v majetku církví byla zkonfiskována roku 1949, stejně jako „Nakladatelství Jan Laichter“ – viz CC VIII,; viz kniha pamětí Františka Laichtera „O umlčené kulturní epoše, kus nakladatelské historie“, která vychází na jaře 2019 v nakladatelství Academia a Eman) F. Laichter se samizdatem i chartisty sympatizoval, zejména s prof. Janem Patočkou. Se svou kolegyní z Akademické YMCA a brněnskou chartistkou Boženou Komárkovou vedl čilou korespondenci. Tato paní profesorka nazývaná též „českou Hannah Arnautovou“, přesně postihla v Difficile est… (CC VIII) posun, který učinilo vedení církve od presbyterně synodních principů k hierarchicko-biskupskému úřadu. Jak bylo výše uvedeno v referátu V. Kejře z r. 1977, kde je úkol církve definován v příkrém rozporu se Zásadami ČCE.

Dopis do sborů Č.j.990/77              Praha, 21. 6. 1977

K současnému postavení církve

Pokládám za svou povinnost, abych přivolal Vaši pozornost k současnému postavení církve.

Několik vět (jaro 1989)

Také „libštátníci“ podepsali Několik vět. K této petici se přiznalo mnohem více věřících než k Chartě 77.

První měsíce roku 1989 znovu jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy „přestavba“ a „demokratizace“, ve skutečnosti se však dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo co ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo neorganizovalo, odmítá jako „nátlakové akce“. Odlišné politické názory odsuzuje jako „antisocialistické“ a „nepřátelské“. Pokojná lidová shromáždění rozhání. Do přípravy nových zákonů nedovoluje veřejnosti mluvit.

Charta 77

„Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č.120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.

Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Dopis SR ČCE 11. 2. 1972

Synodní rada vzala vážně lživé informace státní správy a zapracovala je do dopisu. Je to s podivem, protože laická část církve na svých pracovištích registrovala postih za „antisocialistické“ postoje. Nejprve došlo k čistkám mezi komunisty (kolem 150 tisíc vyloučených ze strany) Po obnovení poslušnosti stranických příslušníků se komunistická strana vrhla na očišťování dalších institucí, včetně nemocnic, škol a kulturních organizací a na začátku roku 1972 i církví. Veřejnost nevěděla samozřejmě o všech případech, ale o případech ze svého regionu něco věděla. Dnes víme, že za verbální činnost bylo stíháno 146 osob, za hanobení států socialistické soustavy bylo stíháno 147 osob, atd. viz CC VIII. s. 34).
Nepoctivé je též označení jednání některých bratří za nezákonné, ač ti jednali v souladu s dosud platnými zákony. Stejně nepoctivé bylo označení jejich jednání za protispolečenské. Synodně radní dopis je tedy administrativní diktát, který se desolidarizoval s těmito bratry a naznačoval, že jejich cesta je nezákonná a nenásledování hodná. Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek byli uvězněni. Jaromír Dus byl zbaven státního souhlasu pro výkon kazatelské služby. (CC VIII.) J. Z. Dus ( CC VIII.;CC IX) a posléze byl i natvrdo odsouzen. Církev se začala normalizačně drolit a tříštit sociologicky, mravně i věroučně.
Převzetí nepoctivého stanoviska státní správy, že ještě nikdo nebyl trestán za postoje z let 1968–1969 a že tedy občané – věřící – ještě mají čas vyznat lítost a normalizovat se „uznejte vládu sochy, padněte na kolena“ řečeno slovy moderního proroka-písničkáře a výsostného teologa. Text i melodie Miloše Rejchrta Píseň tří mládenců přesně vystihuje atmosféru nátlaku, kterou začalo šířit vedení církve: 1. Babylon dává poslední příležitost, výjimky z pravidla, máte čas vyznat lítost. Teď cesta zpátky ještě je otevřena, uznejte vládu sochy, padněte na kolena.
Píseň, na rozdíl od dopisu z 2. 11. 1972, nekončí podvolením se vládě sochy. (viz níže Několik písní ze samizdatového zpěvníčku Nová píseň)

V Praze  dne 11.února 1972  

Milí bratři a sestry, pozdravujeme Vás přáním boží milosti a pokoje!

Problémy současné politické praxe (Činnost církví a náboženských společností MK ČSR SVC z 23. 11. 1970)

(Archivní materiál Komise CC od r. 1945, který získala od J. Š. – zřejmě
Jan Šimsa – na počátku 90. let. Odkud ho získal on, je již nezjistitelné, autor již zesnul.)
Leninsko marxističtí ideologové považovali křesťanství za úpadkový jev. Náboženství je opium lidstva a tak slouží k ohlupování lidí, je proto mocným nástrojem v rukou mocenské elity, která z lidí činí masu zaslepenou náboženskými předsudky, pověrami a slepě věřícími těm, kdo jim vládnou. Lidstvo musí být osvobozeno od náboženství, musí se emancipovat a vytvořit společnost svobodných lidí – to je vědecká prognóza vývoje lidstva, proto i normalizovaná společnost měla prognostický ústav, líhně nových myšlenek „sovětského typu“ – jak konečně ukázala polistopadová faktická ideová orientace Václava Klause, Miloše Zemana i Andreje Babiše – kteří sympatizují s proruskou orientací a hospodářskou provázaností s ruskými trhy. Leninisté, stalinisté i marxisté převzali pozitivistické paradigma dějinného vývoje: 1. Primitivní stádium – náboženské. 2. Kritické stádium – filoyofické. 3. Vědecké stádium, počínající revolučními mysliteli 19. století. Je tedy zřejmé, že osvětová činnost církví je z hlediska vývoje společnosti brzdou společnosti, a je tedy nutné napomáhat k vymizení tohoto zpátečnického hnutí i za cenu násilného potlačování, protože dějinné zákonitosti ukazují, že pouze vědecky řízená společnost má budoucnost, a komunisté disponují vědeckým světovým názorem, potlačování náboženství je tedy legitimizováno vědeckými zákonitostmi vývoje společnost. Problém tkví v tom, že zákonitosti dějinného vývoje vynalezli marxisté a jejich základním premisám je nutné uvěřit a jejich typu vědeckosti je také nutno uvěřit a nezpochybňovat. Proto někteří religionisté tvrdí, že komunismus je sekulární prototyp náboženství, popř. kryptonáboženská ideologie.

Všem ústředím církví a náboženských společností

Apoštolským administraturám

Biskupským úřadům a konsistořím

Kapitulním konsistořím

Věc: Činnost církví a náboženských společností

Synod svému národu (1969)

(Další informace MORÉE, Peter. Synod svému národu: Evangelíci v roce 1968. Český bratr-Evangelický časopis, 2007, č. 18.)

Synod svému národu

Sestupujeme ve svých úvahách spolu se svými spoluobčany k samým kořenům své národní existence, která je vážně ohrožena zvnitřku polopravdami a zvnějšku hrozbou násilí. Nepřehlížíme kladné stránky života naší společnosti. Myslíme na nepoddajnost některých politiků, přímočarost studentů, jasné postoje odborových svazů, na statečnost spisovatelů, novinářů, pracovníku rozhlasu a televize, která nás zahanbuje.

Poselství faráře J. Batelky (23. 9. 1968) – sborový dopis

Na okupaci armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 mnozí spontánně odpovídali, zde otiskujeme jen jeden z mnohých povzbuzujících dopisů pastýřů církve. Zaznívá z nich překvapení ze zrady dosavadních spojenců, tak to chápal J. L. Hromádka. Jiní označili předcházející dobu za období temna. A jen nemnozí přiznávali, že na neblahé minulosti měli i křesťané svůj podíl, že například přepadení Maďarska sovětskými tanky v roce 1956 někteří českobratrští evangelíci, v čele s J. L. Hromádkou, obhajovali jako nutnou akci, která nastartovala obnovu socialistického řádu v Maďarsku. Teprve trpká zkušenost s „internacionální pomocí spřátelených zemí“, tedy s vpádem okupantů, mnohé vyburcovala ke kritice a upřímnému vyznání, jaké hodnoty chtějí v budoucnosti vytvářet a které odmítat. Provolání Charty 77 zastihlo autora předchozích povzbuzujících provolání mezi konzervativci, kteří své dřívější společenské vize a zbožné sliby nedotáhli k aktivnímu zastávání svobody a spravedlnosti petiční cestou, příklonem k reformní tradici nenásilného odporu. Senior Josef Batelka dokonce na jaře 1977 v okresních novinách Vysočina odsoudil signatáře Charty 77. (viz zpráva o tom v NA –fond SPVC 1977, okolo Ch 77, materiály pro schůzi vlády ČSR, bez datace, bez č.j. Věc: Souhlas s volbou synodního seniora Českobratrské církve evangelické. Předkládá: Doc. JUDr. Milan Klusák, CSc., ministr kultury ČSR., Příloha III b, Kádrová charakteristika)

Proč se bojíte, ó malé víry ?

Mat 8,26

Stůjtež v poznané pravdě!…

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Pána Boha v srdcích mějte.

Bratří a sestry!

Zásady ČCE (1968)

Zásady ČCE jsou kolektivním dílem sedmi autorů: Jan Čapek, Božena Komárková, Jan Milič Lochman, Lubomír Moravec, Rudolf Říčan, Josef Smolík, František Škarvan a Jiří Veber. XIV. synod (1963) pověřil synodní radu, aby ustavila komisi. Ta pracovala tři roky a v únoru 1966 předložila XV. synodu Zásady ČCE a synod je přijal. I ve „zlatých šedesátých“ musely být Zásady ČCE zaštítěny zvučným jménem pro režim důvěryhodné osobnosti. Nové vyznání víry bylo odvážným a riskantním počinem, protože Ústavou z roku 1960 stát deklaroval nadřazenost nejen komunistické strany, ale i jejího státního „náboženství“ tzv. vědeckého světového názoru“,a jen ten směl být vyučován na školách. Věřící učitelé byli považováni za nezpůsobilé vyučovat na základní, natož na střední škole, a byli vylučováni, nebo se museli zříci svého náboženského přesvědčení (CC IV, Memoranda). J .L. Hromádka nenapsal do Zásad ČCE (1968) žádnou stať, dle Komárkové ani čárku, protože neměl čas chodit do komisních pracovních schůzek. Pouze Zásady ČCE zaštítil svou autoritou, ale i tak musely čekat na svobodnější poměry – byly vytištěny až v roce 1968. V průběhu 70. a 80. let minulého století někteří českobratrští aktivisté s vděčností využívali Zásad ČCE ve svých dopisech a přejímali jejich jasnou argumentaci. Někteří autoři Zásad ČCE svým myšlením, administrativním manipulováním, vyučováním, jednáním v soukromí i na veřejnosti se od nich odklonili a jakoby nic takového nenapsali a neznali. Jiní autoři rozvíjeli dál to, co vyznali jako nové vyznání víry a dva z nich se přiklonili k právu na odpor, jak jej zmiňují i Zásady ČCE. V rámci společenství Charta 77 usilovali petiční cestou o nápravu zjevných nespravedlností. Úryvky ze Zásad ČCE jsou citovány z 6. kapitoly, Instituce, právo a stát, s. 85–92. Autorkou této kapitoly je Božena Komárková. Tématu práva na odpor a petičnímu právu, jako legitimnímu nástroji odporu, se věnuje v otevřeném dopise Difficile est… viz CC VIII. s. 46 a též CC VII. s. 102. Difficile est… se nachází ve Spisech Boženy Komárkové, sv. 4. O svobodu svědomí, EMAN, 1998, s. 99–109.

Právo

Všecky společenské tvary jsou součástí právního řádu. Pevný právní řád je jednou z nejsilnějších opor společnosti, a k tomu vyžaduje nejen mocenské ochrany, ale i vnitřní autority. Na právo se dlouhá staletí pohlíželo jako na neměnný Boží řád. Jako takové zavazovalo konání i myšlení.

Vzpomínka olomouckého kurátora Jendy Bartuška na jednání s OCT a KCT

Pavel Hlaváč
Olomoucký aktivní presbyter a kurátor sboru ČCE Ing. Jan Bartušek pro nás napsal, jak vzpomíná na svá jednání s církevními tajemníky (OCT a KCT), když u nás vládli komunisté. Těmto, většinou pánům, dámy byly spíše výjimkou, „narostl po komunistickém puči hřebínek“. Mnozí se na nezákoné likvidaci demokracie a práva osobně podíleli. Některé z těchto zasloužilých členů poslala „jejich máť Strana“ na kraje a do okresů, aby v duchu primitivního ateismu prováděli církevní politiku. V prvních letech po vydání Církevních zákonů (1949) byli narychlo jmenováni do funkcí OCT nebo KCT z dosluhujících kádrů, staří stalinisté, zasloužilí členové strany. Někteří však byli dobráci, kteří dostali úkol, který jim nebyl dost vlastní a tak ho trochu sabotovali. Byla s nimi alespoň nezáludná řeč.
Naopak, jiní by se bývali přetrhli, aby úkoly strany co nejhorlivěji plnili. Byli proškoleni v tom, že náboženství je podle soudruha Lenina opium lidstva. Mnozí tito stalinisté v sobě potlačovali, co zažívali jako mladí ministranti a co jim povídaly a v co věřily jejich babičky (viditelně byl u nich vnitřní rozpor: pověra, víra, komunismus, hádalo se to v nich). Byli však i oportunisté, kam vítr, tam plášť, ale byli to lidé bezohední a zlí. Najednou jim strana dala příležitost panovat nad vzdělanými, leč mnohdy i zbytečně ustrašenými faráři. Rekrutovali se zejména z řad učitelských, nedovzdělaných elévů, neschopných jít učit za nízký plat, když tady byla možnost se napakovat, jako tajemník ONV, nebo dokonce tajemník KNV (třeba něco přihodí z církevního majetku farář, či vikář). Hlavně však si mohli ukojit svůj mindrák, tím, že dostali moc. Většinou to byl neschopný, zamindrákovaný učtelsko-socialistický dorost, který najednou vyrostl a v podstatě si mohl dělat, co chtěl . Žádná pravidla neexistovala, církve byly v jejich očích nepřátelé na odpis. Okresní a krajští církevní tajemníci byli jako feudální drábové s bičem a cukrem nad poddanými. Drábové nad faráři a církevním životem sborů a farností. Byla to nestydatá náplň práce, ale těmto mocipánům to velmi vyhovovalo. Žádný slušný člověk to nemohl dělat! Tito pánové dostávali instrukce přímo ze sekretariátu KSČ a jezdili na nejrůznější školení, odebírali státní souhlasy, pro „nevhodné chování při výkonu funkce“ krátili nebo i docvela zastavovali mzdu. Neměli žádnou trestní odpovědnost. Který socialistický prokurátor by vyšetřoval církevního tajemníka? Který socialistický soudce by ho soudil a odsoudil? „Církve za čas již nebudou a my jsme povoláni to urychlit.“ Takže urychlovali, urychlovali, ale jen do listopadu L. P. 1989. Puch jejich dozoru nad církvemi naštěstí již vyprchal.

OCT – tři písmena – zkratka, která dnes již převážné většině nic neříká, ale v době komunistického panství byla postrachem řady lidí. OCT znamenalo okresní církevní tajemník – úředník sedící na Okresním národním výboru (ONV, dnes bychom řekli na Okresním úřadě) avšak v poněkud oddělené kanceláři bokem běžného provozu úřadu. To proto, že byl určen jako výhradní a jediný pro styk s faráři a jinými církevními pracovníky, kteří by neměli být ostatním na očích.

Fenomén Libštát

Pavel Hlaváč
To, co se zrodilo – v naději působením ducha, který již od stvoření „kam chce věje...“ – se dá sotva pojmenovat příhodněji, než jako fenomén. Mocný hlas tohoto ducha bylo lze, pro připravené uši, srdce a svědomí, zaslechnout také v hnusných normalizačních 70. a 80. letech zašlého století. Tento duch věje nejen „kam chce“, ale i „kdy chce“. Žádný větrolam ho nezastaví. Tehdy nám hrozilo, že „nohy naše téměř se byly ušinuly, o málo že by sklouzly krokové naši“. Zlá a nesnadná doba, na jejímž počátku zdálo se, marně vzplála pochodeň Palachovy oběti. Doba tak často se vracející v českých dějinách, doba zapírání pravdy a lámání charakterů, doba rezignace a lhostejnosti. Jedním z důležitých léků našeho zklamání a naší frustrace a odmítání normalizace, byl právě tento fenomén. Na několika dokumentech a ve vzpomínkách pamětníků vám přiblížíme tento pozoruhodný fenomén. Zrodil se v dobách hluboké normalizace a bylo to hnutí tak silné, podnětné a podmanivé, že pokračovalo ještě i po památném listopadu L. P. 1989.

Následující scénka byla sehrána na vánočním večírku v HBS (Husův bohoslovecký seminář) v Jirchářích 12. 12. 1996 v obsazení Aleš Mostecký a Petr Brodský.

Texty jsou autentické s vydaným „Rozhodnutím” k odvolání Petra Brodského: Východočeský KNV 16. dubna 1975 čj. Vnitř/78//75,  podepsán soudruh  vedoucí odboru JUDr. Jiří Veselý.

A my konečně poznáme, co se 2. a 3. 11. 1975 na faře v Libštátě přihodilo.