Tichá stavba v časech studené války

K letopočtům 1967, 1969, 1973, kdy jsem byl s mládeží z Porýnska na brigádách v Nové Senince, musím ještě přidat dva další: 1965 a 1968. Oba jsou zvláštním způsobem spojeny s mým životopisem a s mým vztahem k ČCE.

1965: prehistorie

Byl jsem tehdy činný jako vikář pro církevní práci s mládeží v Porýní. Pracoval jsem především s žáky gymnázií na zemské úrovni (semináře, volný čas atd.). V létě 1965 jsem jel svým Volkswagenem poprvé do Čech. Chtěl jsem se podívat do Nymburka, kde můj otec, německý důstojník, v poslední válečný den 8. května 1945 přišel o život. Snad bych mohl najít jeho hrob, pomník nebo nějakého pamětníka tehdejších událostí. Přejel jsem bez problémů hranice – od NDR jsem zažil již mnohé důkladné prohlídky. Ovšem dozvěděl jsem se (po otevření archivů NDR po roce 1989), že již tehdy nahlásily české orgány moje jméno na Stasi do východního Berlína.

Moje první zastávka byla u bratra faráře Alfreda Kocába v Chodově. Jeho jméno jsem dostal od Karla Immera, který se později stal rovněž farářem v Porýní. Manželé Kocábovi mne přijali přátelsky a příští den jsem vzal tchána Karla Myslivečka s sebou do Prahy. Ale stalo se, na co jsem předem nepomyslil. Asi na půli cesty mezi Karlovými Vary a Prahou jsem měl nehodu. V jedné zatáčce jsem na mokré hrbolaté silnici dostal smyk, narazil na čedičový patník a skončil v příkopě. Zlá příhoda hned na začátku cesty! Ochotný řidič náklaďáku mne vytáhl a dovezl do Hořoviček, kde byl servis. Jeho šéf mi vysvětlil, že přední osa je ohnutá a musí být v každém případě vyměněná. Podle starého katalogu, který tam naštěstí měli, mi vypsal seznam všech součástek, které bude k opravě potřebovat. Tak jsem nechal můj Volkswagen v Hořovičkách v servisu a jeli jsme autobusem do Prahy, kde mne Karel Mysliveček dovedl na synodní radu. Zde mne přijali farář Jaroslav Stolař a Marta Kačerová a oba mi byli ve všem nápomocni.[1] 

Tak jsem mohl nastoupit cestu do Nymburka. Tehdy tam sloužil farář Josef Beneš, kterému mě Marta Kačerová ohlásila. Srdečně mne pozdravil, vyslechl mne a řekl: Milý mladý příteli, ke konci války zde panovala taková nenávist mezi Němci a Čechy, že se zabíjeli jako psi. Tak proto už se nevidí, že by se na tehdejší mrtvé vzpomínalo. Ti byli někde zahrabáni. Smutně jsem se vrátil do Prahy, kde mne přijal farář Jaroslav Stolař jako hosta, jeho rodina byla na dovolené.

Pět dní zbývalo do dodání součástek. Byl bych rád viděl něco z Čech, a kdyby to bylo možné, poznal i něco z práce s mládeží. Marta mi navrhla, jestli bych se nechtěl podívat do Jeseníků, tam pochodit a navštívit církevní brigádu v Alojzově. Měl jsem být večer v 19.30 hodin v hostinci v Branné vyzvednut mládežníky a doprovázen do Alojzova. Jak se Martě podařilo tuto zprávu do zapadlé lesní chalupy předat (tehdy přece nebyly mobily), je mi dodnes záhadou.

Jel jsem vlakem do Karlovy Studánky, za krásného počasí vystoupal na Praděd a pozdě odpoledne sestoupil dalším údolím do Branné. Vesnický hostinec byla mohutná stará stavba se silnými těžkými trámy. Jeho vnitřek vidím ještě dnes před očima. A skutečně mne v 19.30 vyzvedli dva mládežníci, oba mluvili jen česky a já jim nerozuměl ani slovo, ale vzali mne s sebou, protože jsem byl ohlášen. Dobrou hodinu jsme stoupali v přibývající temnotě k chatě v Alojzově – připadal jsem si jako mezi francouzskými „camisardy“, kteří se na podobných nočních cestách setkávali v ilegalitě.

Lesní bouda v Alojzově byla téměř propadlá, část střechy visela dolů. To ale nerušilo veselou atmosféru, ve které jsme na půdě na seně nocovali. Uvedená skupina mne přijala se vší pohostinností, ale stejně jako moji oba průvodci nemluvili ani ostatní německy nebo anglicky. Vzpomínám si, že odpovědný farář z nějakého důvodu nebyl přítomen, a tak probíhaly všechny naše dorozumívací pokusy beze slov.

Rozhodl jsem se, že příští ráno poputuji dále, abych se potěšil krásnou krajinou Jeseníků. Naštěstí jsem měl dobrou mapu a lehký batoh. Za cíl jsem si stanovil boudu pod Kralickým Sněžníkem (ta tehdy ještě stála), což nebylo rozumné, protože větší část lesních cest přes kopce byla následkem nedávné vichřice pokryta padlými stromy. Stále jsem je musel podlézat nebo přelézat. Tak se stalo, že jsem si vrazil do pravé nohy velmi nepříjemnou třísku.

Odpoledne mne vedla cesta velmi blízko okolo lesní chalupy v Nové Senince, přibližně sedm kilometrů severně od Starého Města. Před chalupou seděly dvě dívky a škrábaly brambory. Chtěl jsem si chvíli odpočinout a dal jsem se s nimi do řeči. Západní Němec náhle v této lesní samotě – to je jistě zajímalo. Jedna z dívek mluvila trochu anglicky. Dověděl jsem se, že pro brigádu, která v této chalupě byla ubytována, připravují večeři. Protože jsem už chtěl vyrazit na další cestu, ptaly se mne na mé zaměstnání. Váhal jsem s odpovědí, protože jsem nevěděl, jestli to není svazácká brigáda – řekl jsem jen, že jsem vikář. Tu jedna z dívek, Jana, řekla, že její otec je farář. Byla to Jana Veberová, dcera Jiřího Vebera, faráře v Šumperku, který zde se svou mládeží ze sboru trávil společně tři neděle na lesní brigádě. Jana řekla, že otec mluví německy. A tak mi bylo jasné, že příští dny před návratem do Prahy zůstanu zde.

O hodinu později se farář Veber s ostatními mládežníky vrátil zpátky. Mládež byla z mého náhlého zjevení stejně zaražená jako já z neočekávaného setkání. Jiří Veber byl od roku 1960 farář v Šumperku, poté, co mu byl 1959 z politických důvodů v Domažlicích vzat souhlas. Byl tedy pro mne fascinujícím partnerem k rozhovoru.

Dojmy z mé první cesty do Čech jsem vylíčil tak obšírně, protože z nich je zřejmé, za jakých těžkých, dnes sotva představitelných podmínek a šťastných náhod se tehdy setkání uskutečňovala. Hned mi bylo jasné: Jestli se to podaří zařídit, chci se dříve nebo později brigády v Nové Senince zúčastnit s mládeží z Porýní. Jiří Veber s tím souhlasil a lesník pan Komárek (také mluvil německy) rovněž. V září 1966 jsem jel do Šumperka, abych se s Jiřím Veberem domluvil na podrobnostech pro rok 1967, a vrátil jsem se pln očekávání do Wuppertalu.

1967: Společná česko-německá brigáda

Politická atmosféra té doby byla pozoruhodná. Od povstání v Maďarsku (1956) uplynulo jedenáct let, od stavby berlínské zdi (1961) šest let. Na Západě začaly studentské nepokoje se silnou tendencí doleva, za železnou oponou začala opatrná liberalizace, ovšem pod heslem: Všechno pod kontrolou!

Abych neměl problémy, uvedl jsem na žádost o vízum jako zaměstnání „učitel“ a jmenoval wupertalskou školu jako zaměstnavatele. Cíl cesty pro mne a spolucestující mládež: Praha a Jeseníky. Nebyla to lež, ale jen část pravdy. Všechny žádosti o vízum pro účastníky (14 žáků mezi 17 a 19 lety) byly schváleny. Přes Prahu jsme jeli do Zábřehu a odtud do Starého Města. Jiří Veber zařídil náklaďák, který nám vzal zavazadla do Nové Seninky. Co zůstalo ve vzpomínkách z tohoto prvního setkání?

Především nekomplikovaný styk mezi českou a německou mládeží. Jiří Veber mluvil německy, někteří čeští účastníci anglicky. Nejdůležitější byla dobrá vůle, a pak přišlo dorozumívání rukama nohama – od jídla po používání jediné toalety, od mytí až po ranní pobožnost.

Kvůli práci v lese byl denní program pevně stanoven. Pracovalo se především na mýcení podrostu. Tato práce nebyla moc těžká ani pro moje žáky, i když mnozí z nich drželi sekeru a pilu v ruce poprvé v životě. Mezi první česká slova, která jsem se naučil, patřila „malá prstávka“! Práce pokračovala svým rytmem – s přestávkami na přesnídávku a polední jídlo (chleba). Odpoledne jsme se vraceli do chalupy, kde již v kuchyni vládla Jiřina Veberová a na prastarých kamnech kouzlila výborná jídla – nejlépe vařila „knedlíky a borůvky“. „Borůvky“ rostly ve velkém množství v okolním lese a my sami jsme je sbírali.

Hygienické poměry byly více než jednoduché. Myli jsme se v potoce, který tekl okolo. Toaleta byla „plumpsklo“ v zadní části chalupy. Jednou přetékala žumpa a trvalo dva dny, než přijelo auto k vypumpování. Byl jsem příjemně překvapen, že moji západoněmečtí mládežníci se do velmi jednoduchých životních podmínek vpravili bez reptání. Krásná atmosféra tohoto společenství všechno nahrazovala.

Okolo třiceti mladých lidí spalo pohromadě na prastarých skřípajících polních postelích na půdě. Téměř každý večer se dělal táborák, při kterém se hodně zpívalo. Jiří Veber hrál na kytaru, jedna dívka z naší skupiny měla s sebou ukulele, nepatrný nástroj – to byla komunikace na velmi emocionální úrovni. Také výlety do sousedních vesnic a na Kralický Sněžník patřily k mimořádným zážitkům.

Rozhovory, které byly vedeny, nebyly kvůli jazykovým potížím zvlášť hluboké: témata denního zásobování a práce v lese, otázky týkající se školy a profesního vzdělávání. Církevní ráz se ukazoval v krátkých ranních pobožnostech a modlitbách u stolu.

Na konec našeho pobytu jsme v jídelně chalupy společně slavili večeři Páně.

Vzpomínám si, že Jiří Veber se mě jednou zeptal: „Působí na tebe naše mládež nesvobodným dojmem?“ Mohl jsem jen říci „Ne, zde ve společenství brigády vůbec ne!“

Hrála politika nějakou roli? Spontánně bych mohl říci, že ne! Žádný kontrolor partaje by nemohl zjistit nic ilegálního. Nepřímo měla naše společná brigáda zajisté přece politickou dimenzi. Německá a česká mládež prožila společně poznání: to není

„třídní nepřítel“, to není „východní blok“, ale to jsou lidé – my, ty a já. Jistě si také česká mládež kladla otázku: Proč mohou tito mladí lidé bez problémů přijet sem a proč ne my k nim?

Bylo mi jasné, že bych v těchto kontaktech chtěl pokračovat. Věděl jsem, že za rok to nepůjde, protože jsem v roce 1968 měl o prázdninách úvazek na severomořském ostrově Baltrum. Ale v roce 1969 jsem chtěl zcela určitě s mládeží z Porýnska do Nové Seninky přijet znova.

1968: Všechno je jinak!

V listopadu 1967 jsem se oženil. Na léto 1968 jsme po návratu plánovali klidnou dovolenou v Karlových Varech, protože jsme čekali první dítě. Předtím jsme v Dobříši navštívili Tomáše Trkovského, kterého jsem znal ze Seninky, a manžele Stolařovy a Martu Kačerovou v Praze. To bylo jeden týden před 21. srpnem 1968, v neklidných dnech plných politického vření. Může Dubček udržet svou reformní politiku „socialismu s lidskou tváří“? Už toto slovo bylo provokací. Říkalo přeci, že dosavadní státní socialismus žádnou lidskou tvář neukázal!

Viděli jsme před pražským Hlavním nádražím červený koberec, po kterém kráčel Walter Ulbricht, aby Dubčeka naposledy varoval. Na Hradě jsme byli svědky příjezdu Ceauşesca, kterým si možná chtěl Dubček posílit záda (?). Na Staroměstském náměstí stáli lidé pokojně, ale napjatě v menších i větších skupinách a diskutovali – to vše pod palčivým sluncem.

Večer 17. srpna jsme se setkali s Martou Kačerovou a jejím bratrem, profesorem bohemistiky na Karlově univerzitě. Ten řekl větu, kterou jsem nikdy nezapomněl: „V těchto dnech se rozhodne, zda my Češi budeme pro příští generaci patřit k Byzanci nebo k Paříži!“

V sobotu 18. srpna jsme odjeli do Karlových Varů na dovolenou. V sobotu jsme si udělali krásný výlet do lesů v okolí. V pondělí 20. srpna jsme odjeli ještě jednou krátce do Bavorska, abychom dali našeho nového Volkswagena do servisu po 1000 km, a večer jsme se do Karlových Varů vrátili. V Moskvě zasedal ústřední výbor. V noci na 21. srpna překročila sovětská vojska hranice.

Celý příští den jsme v Karlových Varech zažívali vzrušené demonstrace mladých a veřejné rozhlasové přenosy, které ještě nebyly pod kontrolou Rusů. Vzhledem k zcela nejasnému dalšímu politickému vývoji jsme se rozhodli 22. srpna přejít hranice a vrátit se domů. Na hranicích stály dva sovětské obrněnce, my jsme mohli bez problémů projít. Z Bavorska jsme okamžitě volali své rodiče, aby se neznepokojovali, a jeli jsme celý den až do Wuppertalu. Po vybalení našich zavazadel jsme poslouchali Smetanovu „Vltavu“ na gramofonové desce. A oběma nám po nervovém vypětí posledních dvou dní tekly slzy. Věděli jsme, že to je konec pražského jara!

1969: Přese všechno – nová společná brigáda!

Byla by vůbec ještě společná brigáda možná? Mnozí nás varovali a kroutili hlavou. Ale písemný styk s Jiřím Veberem pokračoval, částečně přímo, částečně přes Martu Kačerovou. Přirozeně nebyla brigáda vůbec zmiňována, řeč byla jen o návštěvě Prahy a výletech po Jeseníkách. Chtěli jsme se ale „mezi řádky“ domluvit a v Porýní

74

 

jsem našel dost žáků (i odvážné rodiče), kteří se chtěli zúčastnit. Cesta se uskutečnila!

V rámci přípravy jsem pozval některé účastníky k týdennímu pobytu. Získal jsem jednoho českého studenta, který studoval v Bonnu teologii (to bylo v roce 1969 možné!), a poprosil ho, aby nám něco řekl o politické situaci v Československu. „Jde o diktaturu. Šikanou a represemi všeho druhu jsou kritici umlčováni, všechno je pod absolutní kontrolou.“

Jakou měl pravdu, jsem do hloubky pochopil na osudu Miroslava Kačera, který jako kritik okupace ztratil hned v roce 1969 svou profesuru a musel v jedné cementárně pracovat jako noční vrátný. Zemřel na rakovinu žaludku – odsouzen k smrti bez rozsudku smrti.

Naše brigáda se ale uskutečnila. Lesní správa potřebovala v tomto odlehlém hraničním území Jeseníků nutně pracovní síly a moc se neptala, proč zrovna tam farář s českou a německou mládeží chtějí pracovat na brigádě. Opět jsme prožili tři krásné intenzivní týdny.

Na konci daroval pan lesní brigádě srnce. To se ale nedalo v malé kuchyňce v Nové Senince připravit. Tak vzal farář Veber zvěřinu do kufru svého auta a dovezl do Šumperka na faru. My ostatní jsme jeli vlakem a měli jsme v sobotu večer velkou společnou sváteční závěrečnou večeři.

V neděli kázal Jiří Veber na text Gen 12,8: Abraham vybudoval Hospodinu oltář a vzýval jeho jméno. Pak táhl Abraham stále dál, k poušti.

Stál jsem vedle Jiřího Vebera na kazatelně a předčítal německý překlad kázání po odstavcích, jak ho připravil. Bylo to pravděpodobně vůbec první česko-německé kázání v Šumperku. Jiří Veber řekl podle smyslu, že lidé, kteří se vážou na Boha jako Abraham, získají s ničím nesrovnatelnou svobodu. Abraham postavil oltář svobodě. Ale tak jako Abraham potom táhl dál do pouště, může se stát, že i nadcházející cesty věřících povedou pouští, do zcela nejistého života; svoboda dětí Božích je však bude provázet.

To bylo, doslova vzato, zcela nepolitické kázání. Ale v dané politické situaci byla ta slova tak transparentní, že jsem německý překlad přečetl s hlubokým pohnutím. Jak bude pokračovat Jiřího cesta?

Při rozloučení na nádraží v Šumperku stála na druhém nástupišti větší skupina sovětských vojáků – okolo osmnácti až devatenácti let, dětské obličeje. Čeští mládežníci začali zpívat „We shall overcome“, němečtí se přidali, mnohým tekly slzy. Co se stane?

Na rozloučenou mi věnoval jeden mládenec čepici ruského poddůstojníka, kterou od něj koupil. Přes riziko všech možných kontrol jsem ji zastrčil hluboko do batohu a úspěšně ji přivezl domů. Dlouhá léta byla součástí mé „klenotnice.“

1973: Naposledy!

K 1. lednu 1971 jsem se stal farářem na sboru v Düsseldorfu-Gerresheimu. Po sedmi letech mimosborové práce s mládeží jsem nyní musil zvládat sborovou práci s mnohými denními povinnostmi. V roce 1969 se nám narodilo první dítě, chlapec. Jiří

Veber byl jeho kmotrem, syn obdržel jméno Ernst-Georg. V roce 1971 přišla na svět 75

Dorothea a v roce 1973 Hans-Philipp. Byli jsme v těchto letech i nadále ve spojení s Veberovými a na léto 1973 jsme znovu domluvili společnou brigádu. Nebylo těžké získat řadu mládežníků, i když mnozí starší členové sboru byli skeptičtí a zrazovali nás od toho. V té době přišly zprávy o prvních sesazených farářích v Čechách, kteří byli známi jako disidenti. Přesto jsem se svou skupinou odjel a ve zdraví jsme dorazili do Nové Seninky. Já sám jsem se v Praze málem utopil, když jsem při skoku do kalné Vltavy dostal křeče do obou nohou.

Když jsme přijeli do Nové Seninky, byl Jiří Veber pár dní předtím zbaven státního souhlasu k výkonu služby, protože také patřil k disidentům. Brigáda se nesměla konat. Přesně řečeno: mládež nesměla pracovat v lese. Nebylo ale zakázáno, aby se česká a německá mládež společně v chalupě zdržovala. Tak jsme společně prožili – přes chmurné politické mraky – tři příjemné týdny. Jiří Veber musel jezdit vždy znovu do Šumperka, aby vyjasnil svou situaci. My, kteří jsme zůstali v chalupě, jsme měli čas na mnoho krásných věcí: malé skupiny pro Němce a Čechy, krásné výlety na Králický Sněžník, Keprník a Šerák – a nově i radost ze společného života přes politické hranice. Tak jsem se vrátil se svými gerresheimskými mládežníky šťastně zpátky domů.

Od roku 1973 do 1989

V roce 1973 bylo sotva možné dohlédnout, jak se bude politická situace vyvíjet. V následujících letech jsem i nadále udržoval kontakty s Martou Kačerovou, Alfredem Kocábem, Jiřím Veberem a Jaroslavem Stolařem. Pro naši Evangelickou církev v Porýní jsem, byl neoficiálním kontaktem na ČCE.

Při pohledu zpět se ovšem ukazuje, že právě v těchto letech od roku 1973 se věci znovu dávaly do pohybu. Willy Brandt postavil svou politiku pod heslem „Změna sblížením“. V témže roce 1973, ve kterém jsem se svou skupinou byl naposledy v Senince, vyjednával Brandtův sekretář Frank v Praze normalizaci vztahů. Mezi NDR a Spolkovou republikou byly rozšířeny cestovní možnosti. To znamenalo více návštěv, více možností srovnávání, více kritiky. Roku 1977 se objevila v Praze Charta 77. V roce 1977 a od 1979 do 1983 seděl Václav Havel za celosvětového protestu ve vězení. V srpnu a září 1980 byla v Danzigu první stávka pod vedením Lecha Walęnsy a následoval rozvoj odborového sdružení Solidarita v Polsku. Roku 1981 vyhlásil Jaruzelski v Polsku stanné právo, aby zabránil sovětské intervenci. V roce 1987 jsem slyšel od jednoho katolického novináře ve Varšavě, že Gorbačov jednal neoficiálně s katolickým episkopátem o zavedení občanské vlády v Polsku. V červnu 1989 byly první svobodné volby v Polsku, při kterých zvítězila Solidarita – to znamenalo konec stranické diktatury komunistické strany. Současně otevřelo Maďarsko své hranice do Rakouska. V Praze a Varšavě se shromažďovaly tisíce východoněmeckých uprchlíků na západoněmeckých ambasádách. V listopadu 1989 byla v Praze „sametová revoluce“ a v Berlíně padla zeď. Dech beroucí epocha, která změnila tvář Evropy. Při pohledu zpět se zdá, že všechno leželo zcela blízko sebe. Lze však tušit, jak dlouhá byla ta cesta pro ty, jichž se vše bezprostředně týkalo!

Jestli jsme k tomu my naší účastí na brigádách také trochu přispěli? Brigády byly každopádně něco jako tichá stavba mostu v časech studené války.

 

[1] Pozn. red.: Popisuje, jak obstaral potřebné součástky přes leteckou společnost SABENA.