Světlo, radost a Boží dar
Marie Kynčlová (roz. Sikorová), přezdívka Mary
Usmívám se, když si vzpomenu, jak jsme v šedesátých letech jezdili stopem. Byla to při naší nemajetnosti mnohdy jediná možnost se někam dostat. My s Jiřím jsme tak procestovali Slovensko, Čechy, Moravu. Jednou v zimě jsem jela stopem s Tomášem Pudlovským do Orlovic. Měla jsem největší zásluhu na tom, že jsme se dostavili na úplně jinou výpadovku. Byla jsem z toho tak vynervovaná, že jsem někde u patníku zapomněla obrovské desky plné papírů (pro mě tenkrát dosti drahých, cestou jsem si musela koupit jiné). Všechno ale dopadlo dobře. V odpoledních hodinách jsme tam dojeli. Tomáš tenkrát prohlásil, že ráno nevěřil, že se nám to povede. Měli jsme tam být týden, prodloužilo se to ale na týdny dva, tři, snad i čtyři. Napřed nebylo uhlí, pak přišly chřipky. Tenkrát tam byli Otík a Honza Kellerovi, Vlasta a Vojen Syrovátkovi, Pavel Rejchrt, Tomáš Pudlovský a myslím i Vlasta Veverková. Pamatuji si, že jsme s Pavlem Rejchrtem stále malovali.
Všude poryč
Jednou v zimě jsem byla ve Vrbně pod Pradědem, kde jsme trávili Silvestra a Nový rok. Byl tam i Jiří Sikora s Pavlem, kterému bylo asi šest let. Z osobních důvodů jsem z Pavlíčka vytahovala různé informace. Co nevěděl, nepověděl. Vedoucím byl Kája Trusina a ještě někdo. Ze Šumperka tam byla Marta Kaštánková a Honza Lódl, kterým se říkalo Milenci z Verony. Hráli jsme složitou hru na vraha (celodenní). Každý obdržel papírek s názvem činnosti, kterou pak měl dělat. Někdo byl vrah, někdo oběť. Bylo to „napínavé jak kšandy“. Večer se vyšetřovalo, dedukovalo. My všichni svědkové jsme říkali své postřehy.
Všude jsme jedli „poryč“, zde to bylo jídlo silvestrovské i novoroční, k tomu, co kdo měl z domova. Byli jsme pěšky na Pradědu. Na zpáteční cestě hustě sněžilo, byla mlha. Pamatuji si, že Vlasta Syrovátková si zlomila klíční kost. Chodila jsem do mrazivé přírody a malovala krajinu. Kresby, které jsem pořídila při jakémsi společném programu uvnitř, mi byly podkladem později pro školní práci na výtvarce při výuce grafických technik.
Jednou jsme přijeli s Jiřím, mou sestrou Olgou a Karlem Bartákem (ze Šumperka) stopem na Jizerku. Dorazili jsme asi o den později. Pak jsme – nevím proč, asi se nám nelíbilo, kde máme spát – s Olgou vystopovaly, že ti dva kluci večer lezou na seno v seníku opodál chalupy. Po setmění jsme tajně na seník vlezly taky. Kde byli kluci, jsme v té tmě neviděly. Oni si ale povídali, tak jsme po sluchu zalezly na druhou stranu. Ráno přišel hajný a všechny nás vyhnal. Bylo evidentní, že si myslí kdovíco. Po této brigádě jsme s Jiřím, Olgou a Karlem pokračovali stopem do Šumperka, pak někam dál – byly prázdniny.
S evangelickou mládeží
Roky, které jsem začátkem šedesátých let s evangelickou mládeží prožívala, byly ty nejkrásnější v mém životě. Od čtrnácti let jsem chodila každý pátek do sdružení mládeže v libeňském sboru. Jiné dny zase na Vinohrady, k Salvátoru, ke Klimentu, do Dejvic. V neděli od 20 hod se konaly bohoslužby u Martina ve zdi. Sešlo se nás tam z celé Prahy tolik, že jsme často zůstali stát u vchodu. Po bohoslužbách jsme dlouho venku rokovali, domlouvali různé akce. Bylo nám spolu dobře, ať už v létě při práci, nebo o zimních prázdninách. Chudičké ubytování nám nevadilo. Dokázali jsme se bavit sami, bez jakýchkoliv technických vymožeností. Těch her, kvízů, sportu, soutěží! Té legrace, zpěvu spirituálů a kánonů! Těch společných vycházek v krásné přírodě!
Ještě dnes se usmívám při vzpomínce na své sedmnácté narozeniny v lednu 1961. Na mou oslavu mi na malých kamínkách uvařili jedno plné plechové umyvadlo hnědého pudingu a druhé vanilkového. Hnědý byl silně připálený, všem ale velmi chutnal. Jediný „zádrhel“ byl v tom, že než se puding snědl, neměli jsme se v čem umýt.
Orlovice 1959
Nejvíc se mi vybavuje lesní brigáda na Šumavě v Orlovicích, snad proto, že to byla moje první. Bylo mi patnáct let. Naši o tom nechtěli ani slyšet. A to chtěla jet i má sestra Olinka – té bylo čtrnáct. Přemlouvaly jsme, slibovaly, prosily… vše marno! Rodiče nakonec přece jen svolili, když k nám přišel orodovat kamarád ze sdružení, o trochu starší Vojta Marek. Zavázal se mým rodičům rukou dáním a přísahou, že vlastní život nasadí a bude nás hlídat jako oko v hlavě.
V den D jsme si s Olgou sbalily obrovské kufry (jistě samé „potřebné věci“). Jak jsme se s Vojtou dostali na místo určení, se mi už nevybavuje, ale na samotu do Orlovic jsme museli jít ještě asi tři kilometry, a to s těmi kufry. Vojta byl silný muž a „gentleman“. Popadl svůj ruksak i naše loďáky a šli jsme. Po chvíli pravil, že zná zkratku. „Zkratkou“ jsme došli k jakési příšerné strži. To, co jsme zdolali dolů téměř pádem, jsme museli po čtyřech vylézt zase nahoru (Vojta s našimi kufry). Asi po dvou hodinách dřiny jsme byli šťastně opět na cestě… a hele, támhle odtud jsme vyšli! Dál jsme pokračovali už normálně až na místo.
V typické vesnické chalupě se nás ubytovalo asi třicet. Venku v korytě jsme se všichni myli v ledové vodě. Zbytek sociálního vybavení zajišťovaly dvě kadibudky (muži, ženy). Děvčata i chlapci chodili společně s hajným do lesa. Hajný označil stromy, které nechtěl mít mezi ostatními. Hoši stromy pokáceli a ořezali větve. Děvčata tahala slabší kmeny a větve na pěšinu, kde to hoši řezali. Všichni pak rovnali rozřezané dřevo do metrů. Byla to pro nás nezvyklá dřina, ale zpívali jsme si, byla legrace. K obědu jsme snědli chleba s paštikou a čaj, který nám připravily naše kuchařky – vyučená kuchařka Hana Kučerová, zvaná Amina, a studentka gymnázia Riana Šonská (ta byla Hance k ruce). Vařily také snídaně a večeře. Po práci a večeři byly společné programy.
Krátký biblický, a pak zábava.
Několik dní takto strávených bylo náhle narušeno smutnou příhodou. Hanka Kučerová se ošklivě opařila. Hajný ji okamžitě odvezl do nemocnice, kde musela zůstat. Byli jsme vyděšení, smutní, mysleli na Hanku. Zároveň jsme uvažovali, kdo bude vařit. Suverénně jsem se přihlásila. Doma jsem jednou uvařila poživatelnou bramboračku, takže co. První úkol byla večeře v ten osudný den. Uvažovaly jsme s Rianou o menu. Navrhla jsem lívance, zdálo se mi, že to není žádná věda. Bylo 14 hodin, do 19 hodin času dost. Za použití droždí jsme zadělaly třicetilitrový hrnec těsta. V 16 hodin jsme začaly smažit. Topily jsme dřevem v obrovském sporáku. První lívance se buď trhaly, nebo byly připálené. V 18 hodin jsme hrdě spočítaly asi 20 dobrých kousků. Jenže lidé přicházeli z lesa, umyli se a měli hlad. Naše hotové výrobky byly hned snědeny. Lívance přibývaly pomalu, zato těsto přibývalo tak rychle, že začalo přetékat (zároveň s našimi nervy). Vytvořila se fronta hned u dveří do kuchyně. Kdo dostal lívanec, šel znovu na konec. My dvě kuchařky, zničené, upocené, sedřené, jsme vydaly poslední lívanec ve 23,45. V kuchyni zůstal nepředstavitelný nepořádek, který jsme asi do dvou hodin v noci uklízely. Ve čtyři jsme musely opět vstát, zatopit, připravit snídani, chleby a čaj do lesa. Už se nepamatuji, zda se Hanka vrátila, nebo za ni přišla náhrada. Vím jen to, že k lesní práci jsem se vracela velmi ráda.
Závěr brigády byl také skvělý. V hájovně za plotem se batolila krásná štěňátka drsnosrstých jezevčíků. Měli jich dost, jednoho pejska jsem vyžebrala. Měl takový prasečí ocásek, tak ho hajný asi nechtěl. Domů jsme cestovali vlakem. Několikrát jsme přesedali, na mnoha místech se hlasitě loučili. Hlídali jsme psa – dali jsme mu jméno Čaošek – a domů jsme posléze dorazily já a sestra v noci, se psem a bez kufrů. Vojta si později vyslechl své.
Mnohé zážitky se mi vybavují, mnohé už ne. Dnes ale vím, že v temnu politického útlaku bylo pro nás toto společenství světlem, radostí a Božím darem.