Glosy, vzpomínky, poznámky (z evangelických brigád)
Oč mi v životě šlo
S Eliškou jsme v životě zažili oficiální konec Akademické Ymky na konferenci ve Starém Městě. Konala se na rozhraní roku 1950/1951. Nikdo z nás však nehodlal účast na práci mezi křesťanskou mládeží skončit. Hledaly se jiné cesty. Zvláštního významu nabyly lesní brigády. To byl pozoruhodně nápaditý a smysluplný podnik. Za okolností, kdy byl komunisty zrušen skoro veškerý nezávislý spolkový život, byly brigády – tedy práce na potřebném národohospodářském úseku – akcí, kterou nebylo tak snadné zakázat. Pro nás nejvýhodnější byly „lesní brigády“. Pracovalo se především v zanedbaném prostředí Jeseníků opuštěných Němci. Za vlídné pozornosti lesní správy – ukázalo se, že jedním z jejích představitelů byl můj spolužák a přítel z Nového Města Luboš Hrdina – jsme konali jednoduché práce, čistili les, vysazovali nové stromky i káceli staré, či upravovali cesty. Už to byl kus společného života – o vše jsme se museli starat. Ale ovšem byla tam i druhá stránka, pro nás ještě významnější: společné pobožnosti a intenzivní rozpravy hlavně po práci o klasických tématech, která nás zaměstnávala v Ymce. Později převzala řízení těchto brigád synodní rada v čele s nesmírně obětavou a vynalézavou Martou Kačerovou. Brigády měly pro ty, kdo se jich účastnili, vpravdě životodárný význam. (Z knihy Oč mi v životě šlo, Kalich 2000)
Jan Milíč Lochman
Podněty a důsledky
1M 2,15 Pojav tedy Hospodin člověka, postavil jej do ráje, v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho… L 10,37 …řekl jemu Ježíš, jdi, učiň taktéž.
Odpovědná práce má smysl a poslání – může přinést užitek a pomoc. Učí nás vážit si stvoření i dobrého lidského díla. Učíme se spolupracovat, a tak se setkáváme ke společnému dílu, ale hlavně se učíme spolu žít, seznamujeme se, vyměňujeme si názory – nejen v rodině a se spolužáky, ale i s lidmi nám dosud neznámými, různého věku, povolání. Máme možnost si porozumět, pochopit zaměření druhých, učíme se důvěřovat si a vážit si druhého, i když je jiný než my. A za to jsem velice vděčný.
Jaromír Strádal starší
Paní profesorka Komárková v Josefové (1952) a v Alojzově (1953)
Paní profesorka nesměla učit na gymnáziu, ze střední školy byla přeřazena do knihovny, pak navržena k zařazení do výroby. Vzhledem k dvojnásobnému započtení let vězení za války zažádala v roce 1950 o předčasný důchod. Na lesních brigádách mládeže vedla nebo spoluvedla, vařila nebo spolupracovala v kuchyni, myla nádobí, ale zvláště vedla pobožnosti, měla i jiné než biblické výklady, diskutovala s námi, vedla nás ke kritickému myšlení a samostatnosti… V roce 1952 jí bylo 49 let. Paní profesorka s oblibou štípala špalky, které byly veliké; proto byla ráda, když v nich nebyly suky. Velkou sekerou se do nich pustila a přemohla je, taková drobná paní. Na hlavě vždy nosila šátek uvázaný dozadu, nikoli pod bradu. V roce 1953 se brigády přesunuly blíž k Branné do Zadního Alojzova. Paní profesorka přes den byla doma, chystala sama nebo s jinými oběd. Na večery měla připravený program. Jednou přivezla z Brna překlad úryvků z knihy Dietricha Bonhoeffera Odpor a odevzdání, kde autor píše o otázce, jak tlumočit evangelium v nenáboženské době, co je to nenáboženský výklad a interpretace biblických myšlenek. U nás začali civilní interpretaci promýšlet nefaráři, například Miroslav Bula z Valašského Meziříčí a jiní. Paní profesorka kladla důraz na zemitost křesťanství a na to, že se evangelium musí osvědčit ve všedním životě a praxi. Právě k tomu brigáda poskytovala velkou příležitost. (Vybráno z Evangelického kalendáře 1996)
Jan Čapek
Na Brannou vzpomínám rád
Na brigádě v Porubě jsem byl pravděpodobně v r. 1951 po maturitě. Myslím, že to bylo samé vykládání nákladních vagonů. Pamatuju jen Miladu Švandovou, tehdy z Brna, pozdější ženu faráře Luboše Hány. Celá akce byla pro mne náročná, nebylo tam ani místo pro aktivní odpočinek nebo zábavu. Dokonce mám pocit, že Milada, která byla o hodně starší než já, mi pomáhala psychicky tu dobu nějak přetrvat. To by možná vysvětlovalo, proč jsem všechno tak rychle zapomněl a proč právě Milada mi utkvěla v paměti.
V Branné jsem byl roku 1951. Bylo to za obcí na samotě, možná v bývalé hájence. Pamatuji staršího faráře (snad se jmenoval Pištora) a nám bližšího, mladšího Vebera. Pracovali jsme výhradně v lese, na prořezávce mladších stromků apod. Jaký byl vážný program, už nevím, jinak jsme tam hráli volejbal. Byli tam Petr Pokorný, oba Kabíčci, Jarek Cheben, Ester Černilová-Marková, Věra Procházková-Jarošková, Milada Švandová-Hánová, všichni z Brna, Kája Trusina (Val. Meziříčí), Emil Pázral (Plzeň), Hana Dusová-Pokorná (Kutná Hora). Za naší ubytovnou tekl potok, asi Branná. Proplétal se a přeskakoval mezi balvany. Byl velmi studený. Tam jsme se myli. Pokud se chtěl nějaký odvážlivec smočit, měl problém najít tůňku. Tato brigáda se nedala s tou porubskou srovnat. Byl jsem tam s přáteli, pracovali jsme v horách. Vzpomínám rád.
Ladislav Hájek
Společenství při práci
Byli jsme na dvou brigádách společně, a to v roce 1951 v Petříkově v Jeseníkách a v roce 1957 v Bukovině v Doupovských horách. V Jeseníkách byl sraz brigádníků na nádraží v Ostružné, a teprve tam se Jiří dověděl od Jana Šimsy, že tu brigádu má na starosti. Podařilo se nám nějak se ubytovat, i když tam nebyla zavedena elektřina. Dva brigádníci byli přiděleni na vaření a třetí byl k ruce na práce všeho druhu. Když jim kdosi vytýkal, že by měli pamatovat i na větší jedlíky s většími porcemi či přídavky, ohradili se, že nevaří pro přejídání, ale pro pochutnání. Večer jsme se scházeli ve stodole. Velikým přínosem byla účast faráře Františka Dobiáše ze Semtěše, který značným dílem přispěl k dobrému duchu brigády a vyprávěl nám nezapomenutelné příběhy, které zažil v německém koncentračním táboře. Na návštěvu také přijel J. M. Lochman. Pravděpodobně to bylo právě tehdy, kdy zaujal naši pozornost vyprávěním o Bonhoefferovi. Brigáda v Bukovině proběhla bez problémů, protože už před námi tam byl běh, který vedl Vladimír Kalus. Ten rok byl bohatý na maliny a zmije. Na dalších brigádách byl Jan sám, a to v roce 1952 na stavbě sídliště v Porubě, a pak v Petříkově ještě jednou, snad v roce 1956, v Pekle roku 1958 a ve Kdyni na přestavbě sborového domu v roce 1959. Jedním z výsledků kdyňských brigád byla přestavba sálu bývalého dělnického domu na prostor pro bohoslužebná shromáždění. Pro rodinu faráře Trojana rozhodně nebylo jednoduché bydlet prakticky uprostřed staveniště. Zvláštním zpestřením byl motocyklový závod Kdyňský trojúhelník, jehož trasa vedla přímo kolem sborového domu. Brigády měly velký význam v tom, že se na nich vytvářelo společenství mladých lidí, kteří se navzájem poznávali při práci. Neméně důležité byly pobožnosti a naučné programy. Jistě není náhodou, že mezi účastníky brigád nacházíme řadu jmen lidí, kteří se později uplatnili v církevní práci. (Výňatky z dopisu obou bratří, který Jiří Šoltész krátce před svou smrtí osobně doručil Pavlu Hlaváčovi.)
Jiří a Jan Šoltészovi
V duchu svobody
Na prázdninových brigádách jsem byla dvakrát, na Jizerce a na Kvildě u Vimperka. Díky tomu vzpomínám na faráře Růžičku, s profesorem Pavlem Filipim jsme v jednom sboru na Vinohradech, na bratry Markovy (Dušan studoval elektrotechniku v Poděbradech, odkud pocházím), Dagmar Šlapetovou z Ostravy, Přemysla Tardyho, Tessu Šimkovou a další.
Bylo to společenství v duchu svobody, i když v době komunistického režimu. Sama jsem měla zákaz studovat střední školu v Poděbradech a okolí z politických důvodů. Před patnáctým rokem mne rodiče odvezli do pohraničí, kam mi moji učitelé dali to nejlepší „dobrozdání“ a mohla jsem tam studovat jedenáctiletou střední školu. Na medicínu jsem se pak dostala snadněji.
Věra Janečková
Obdarování dostáváme v lidech
Byla jsem na Jizerce nejméně na třech brigádách, na které se nezapomíná právě pro atmosféru, která nemá obdobu. Vybavuji si osobnost Bláži Šourka. Široký dobrácký úsměv „za každého počasí“, porozumění a čas pro každého, radost z každého dne. Už nevím, kdo mu později vymyslel přídomek „slunečný křesťan“. Hodně se zpívalo. Nikomu nevadilo, když někdo (třeba já) zpíval falešně. Hlavní byla radost. A ta nás provázela cestou do práce, při sázení stromků nebo nekonečném sklízení sena. Bývali jsme i unaveni, vždyť nám bylo od čtrnácti do dvaceti let. Ale ty návraty! Zpívalo se v umývárně, v jídelně, večer na kládách. Tam hlavně Bláža vyprávěl. Když se ve své knihovně dívám na Exupéryho Malého Prince, vzpomínám na Blážovu interpretaci tohoto dílka. Pociťovala jsem obdarování, které v lidech dostáváme „na každý den“.
Jiřina Nekvasilová
Blahoslavenství v Domášově, déšť v Novém Městě
V letech 1954–1964 jsem byl na brigádách v Karlovicích, Domášově, Novém Městě pod Smrkem a Načetíně. Kulti B. Šourek, K. Trusina, P. Filipi, M. Dus, P. Pellar, spirituálové M. Heryán, L. Horák, L. Linka, J. Čihák, V. Fiala. Z Domášova si pamatuji, jak Heryán probíral matoušovská blahoslavenství. Ten den v jedné pobožnosti na text blahoslavenství a ve druhé na text odpovídajícího starozákonního příběhu. Také tam místní farář Čihák vykládal od začátku žalm 119. Nevím, kam až došel (moc daleko ne), ale bylo to velmi oslovující, jasné, zapamatovatelné a živé, až praktické. V Novém Městě pod Smrkem nám brigáda skoro celá propršela, takže jsme toho udělali málo. Jeden den jsme se v dešti vypravili na Smrk a bloudili asi i přes hranici do Polska, ale předem jsme to nahlásili pohraničníkům a při tom bloudění jsme měli občas dojem, že jsme je zahlédli v lese, jak z nás mají legraci.
Jaroslav Vetter
Chotěboř
Pavel Pellar pracoval jako člen přípravné komise a poradního odboru synodní rady pro nekonfirmované. Koncem šedesátých let jsem byl do stejných funkcí jmenován i já. Od začátku roku 1968 jsme se snažili uskutečňovat své nápady. Chtěli jsme vytvořit jakési sdružení rodičů a přátel tábora pro evangelické děti. Do toho přijely v srpnu 1968 sovětské tanky. Děti ale potřebovaly „zažít náboženské vzdělávání“ ve větším společenství vrstevníků, protože takový zážitek zamezí špatnému pochopení jak „teorie“ víry, tak formy a smyslu projevů víry (modlitby, čtení z Bible). Pokoušeli jsme se navrhnout místo: Chotěboř. Po mnoha peripetiích byl tábor otevřen 1. července 1971 bohoslužbou synodního seniora Václava Kejře, děti tam však toho roku nesměly, hygienici zakázali kvůli vlhku všechny tábory v republice. Řešili jsme pak řadu potíží (ty budou podrobně popsány jinde).
Se ženou jsme se loni už jako penzisti přihlásili do Chotěboře na rodinnou rekreaci a s potěšením jsme obdivovali veškerou modernizaci střediska. Jsme za to vděčni.
Jaroslav Vetter
Odboj to byl!
Na brigády jsem již dávno pomýšlel. Bylo by vhodné spojit se s bohosloveckou fakultou, snad s katedrou praktické teologie. Neškodilo by věnovat tomu i jeden semestr přednášek, a pak by přednášející jako konzultant vedl seminární práce studentů, kterým by rozdělil jednotlivé úseky zpracování; hlavně aby studenti obcházeli pamětníky a sbírali podklady! Jde o brigády, ale i o hory, kurzy a v neposlední řadě také o Interkalich, kde dnes již nenahraditelně chybí Karel Matějka. Význam této cesty za svobodou byl tehdy mimořádný. Aktivní pozitivní odboj to byl!
Marek Světlík
Na konci Jizerky
Asi v roce 1959 jsem o prázdninách byla jako patnáctiletá na Jizerce. Bydleli jsme až na konci osady, hned pod Bukovcem. Podmínky byly primitivní. Vzpomínám si, že tam na návštěvu přijela paní profesorka Komárková. Další roky 1960 a 1961 jsme pracovali na senách. Stravovali jsme se v centrální jídelně pro státní statek a lesáky. Atmosféra tam byla výborná. Všude jsem byla s Janou Hřivnovou, nyní Slámovou, a pamatuji se na sourozence Dusovy z Brna. Myslím, že ještě roku 1962 nebo 1963 jsem byla v Jeseníkách (možná v Branné) na lesní brigádě, sázeli jsme stromky. Vybavuje se mi ranní poryč a popracovní atmosféra (písničky, biblické úvahy). Potom jsem se na patnáct let ztratila z evangelického prostředí, ale základy jsem měla v sobě, měla jsem na co navázat.
Marie Uhlířová, roz. Gebrtová
Setkání s pohraničníky na Jizerce (asi roku 1959)
Po práci jsme přebrodili Jizeru na polskou stranu, protože tam byly obrovské borůvky. Napásli jsme se, a když jsme se chystali domů, stál vedle mě polský pohraničník a ptal se, kdo je tady vedoucí. Bylo nám jasné, že vedení nesmíme prozradit. Dobrovolně se přihlásil Vašek Rohan z Libně. Slovo polsky nerozuměl, tak jsem se mu vnutila jako tlumočnice (ne že bych uměla polsky, ale u nás v Ostravě rozumí polštině každý). Prosili jsme pohraničníka, ať nás pustí, ale bál se velitele. Šli jsme na posádku, byla dost daleko. Chvíli jsme hráli s vojáky ping-pong, pak nás konečně velitel vyslechl. Zjevně si s naší výpovědí nevěděl rady, a tak se rozhodl, že náš převeze na polskou celnici do Harrachova. Než k tomu došlo, stihla si jeho žena s námi domluvit „kšeft“: my jí v Tanvaldu koupíme vláček pro chlapečka, ona nám obstará molitanové mycí houby (tehdy hit, pro nás nedostupné zboží). Domluvila si s námi sraz za dva dny na tom místě, kde nás chytli. V Harrachově už to tak mírumilovné nebylo. Před námi vyslýchali nějaké lidi, kteří měli mapu-speciálku, takže jim nikdo z nich nevěřil. Nám taky nevěřili, neměli jsme totiž u sebe doklady. Když nás nakonec v deset večer vyhodili, byla tma jak v pytli, zima, na Jizerku daleko (asi 18 km). Střídavě jsme šli a běželi. Domů jsme dorazili asi v půl třetí ráno. Nikdo moc nespal, hned nám otevřeli. Nic nám nevyčítali, dostali jsme najíst a napít. O dva dny později jsem stála u Jizery s vláčkem a velitelova manželka na druhém břehu s houbičkami. Lákala mě k sobě a já zase ji (věděla jsem, že podruhé by mi to neprošlo). Nakonec si vyhrnula kabát a věci jsme si vyměnily. Obdivuju vedení brigády, že mě tenkrát neposlali domů. Už jsem mohla mít rozum.
Dagmar Pudlovská
Miroslavské brigády 1962–1970
Na brigádu jsem se dostala díky sourozencům Vávrovým ze Dvora Králové, kteří se znali s Vladimírem Kalusem z Miroslavi. A nejvíc toho vědí samozřejmě Miroslaváci, i ti, kteří teď bydlí jinde, jako Jan Doubrava (Šumperk), Naďa Popelářová (Brno). Byli tam také sourozenci Rumlovi (nevím kolikrát), Pavel Dvořáček, Jana Šimerová-Kosejková, někdo z Černilova. Na řadě běhů byli lidé z NDR, Jana Kašparová-Ryšavá z Miroslavi se s některými dosud stýká. Nejméně jednou byl ještě běh, který vedl Luděk Rejchrt, také za účasti Němců. Prořezávali jsme, sušili sena, obžínali, pálili klestí. V neděli se jezdilo někam do sboru. Na brigádách jsem získala přátele na celý život, později se stali tetami a strýci mých dětí a já tetou dětí jejich, což pokračuje i v další generaci.
Milada Pecinová
Důležité pro církev v oné době
Brigády jsem vždy pokládal za důležité pro církev v oné době, ovšem i s velkým dosahem pro budoucí generace. Jejich význam v dobovém kontextu nebyl dosud doceněn a mám obavy, že v blízké budoucnosti doceněn nebude. Rád bych se ovšem mýlil. V každém případě se nemýlily státní orgány, které měly na likvidaci brigád eminentní zájem. Jizerka 1961, asi první běh. Kult: Mundek Bauer, já jsem mu pomáhal. Práce: sena. Výdělek: minimální. Počasí: pěkné. Účast: přes dvacet. Atmosféra: vynikající. Ubytování: jednoduché, ale dostačující. Strava: jednoduchá, ale dostatečná (významnou složkou poryč ve sladké variantě). Pobožnosti: ranní krátké (většinou mládežníci), večerní s výkladem a diskusí. Probíral jsem jednotlivé biblické postavy s vyznavačským a mravním podtextem, občas se dost diskutovalo. Hry: Nezapomenutelná hra na vraha, perfektně připravená a provedená.
Ostružná 1961. Přesun do Ostružné stopem, se mnou ještě Dáda Šimková a snad Pavel Veselý. Nezapomenutelné byly večerníčky Toma Pudlovského.
Alojzov 1962. Dělal jsem kulta, pomáhal mi asi Ondřej Čapek. Prořezávky. Obžínání.
K brigádám ale patří i přípravné aktivity. S Mundkem a snad Pavlem Rejchrtem jsme byli přes víkend na Jizerce připravovat dřevo pro zimní pobyt, po celou dobu však padal sníh a nedalo se nic udělat. Při zpáteční cestě do Polubného jsme sešli z cesty a posledních 300 metrů k autobusu jsme se brodili sněhem nad kolena, někde i po pás.
Mirek Janeba
Zadní Alojzov 1956
Na brigádu měl jet bratr Miloš. Nevzpomínám si, z jakého důvodu se nemohl zúčastnit, ale rozhodl, že tam musím jet já, ačkoli mi bylo teprve třináct let a podle pamětníků jsem byl historicky nejmladší účastník brigády. Dlouho jsem tomu věřil, až letos jsem se domluvil s hradeckým Janem Dusem, že byl na brigádě taky ve třinácti letech. Původně mě Miloš měl předat do vlaku Pražákům, ale předání se nepodařilo, tak jsme jeli stopem. Dorazili jsme na Červenohorské sedlo, a pak jsme šli pěšky. Do Alojzova jsme přišli v noci, ale ještě jsme zastihli kulta Jana Čapka, Petra Čapka, Zdenka Březinu a kuchařku Jarku Potměšilovou (dnes vynikající varhanici). Po nakrmení jsem byl ubytován v chalupě „U Mráčka Pytloučkýho“ společně s výše jmenovanými, což jsem pokládal za ohromnou čest. Byl to poslední běh, a tak sena se už jen paběrkovala, chodilo se na prořezávku a obžínání, taky se dělala nějaká cesta.
Kromě práce se diskutovalo o všem možném, pro mne do té doby neznámá témata: vztahy mezi lidmi, k přírodě, jak žít, otázky církve a víry apod.
Naučil jsem se základům „dadštiny“, tedy pozdrav a několik dalších frází a slov, mnoho kánonů a jiných písní, ale nepochopil jsem hru „Slyšíš hůl“. To mě mrzelo, na pozdějších brigádách i jiných setkáních se už nehrála, takže pro mne zůstala záhadou.
Ivan Běťák
Publikace osvěží vzpomínky
Účastníci brigád, s nimiž jsem trávila prázdniny v letech 1953 až 1957, jsou stále mými přáteli. Na první brigádu jsem jela s mou tetou Dr. Komárkovou v roce 1953 do Josefové v Jeseníkách. Byl to zřejmě první běh a byli tam „benderovci“ a němečtí občané, kteří unikli odsunu. Další rok 1954 se konala v nedalekém Alojzově brigáda, kterou rovněž vedla Dr. Komárková. V Alojzově jsem byla ještě dvakrát, vedl to Honza Čapek. V roce 1957 jsem tam pracovala jako pomocná síla kuchyňská. Dále jsem se zúčastnila brigády na Šumavě ve Frymburku, kde byli hlavně členové brněnského dorostu pod vedením vikářky Ireny Kalusové. Irena vedla ještě brigádu v Ostružné, které jsem se rovněž zúčastnila, ale datum se mi nevybavuje. Těším se na publikaci, která mi osvěží vzpomínky.
Olga Hanzlová
Na celý život
V Herlíkovicích jsem býval v letech 1958–1973, jak v létě, tak v zimě (kromě zimy 1967).
Brigádu vedl převážně Zdeněk Soušek, ale také Dalibor Molnár, Jaromír Sklenář, Mundek Bauer, farářka Čejková, Miloš Rejchrt, Vojen Syrovátka, Petr Čapek. Naposledy pak Kozlík a já, neb to byl pobyt Souškovi navzdory. Přednášeli tam také Josef Langmeier a Zdeněk Matějček, Blahoslav Pípal, Honza Šimsa, profesorka Hofmanová. Skvělá jídla vařil Bobeš Dittrich. V létě se dělala sena. Biblický kurz, výlety, besedy, hry a scénky vznikaly samoobslužně. V zimě se lyžovalo. Do Herlíkovic jezdily dvě skupiny: mládež z Poděbradského seniorátu (Férův klan, Holých, Věra Mrzenová, Zlatohlávkovi, Kozlík, Zdena Cejpová, Miloš Lojek, Líba Šanderová, Fero Matula, sourozenci Molnárovi) a skupina z vršovického sboru (Aleš Březina, Petr Kraus, Jiří Tretera, Honza Kubice, Honza Hrabina, sourozenci Kuthanovi, později další z Prahy, např. Lydie Mesteková). Vzpomínám na baterku faráře Souška, se kterou pátral po Tomáši Molnárovi (ten se vždy pohyboval v místech, kde byla větší koncentrace dívek). A na faráře Svatoně, jak úspěšně vzdoroval nátlaku, aby měl někdy večerní pobožnost. Ovlivnilo mne to na celý život.
Petr Krejčí
Chotěboř – jak sytit zástupy
Z každého běhu si pamatuji několik lidí. Mezi nejvěrnější patřili Ondřej a Káťa Titěrovi, ti bývali v kuchyni. Kluky-řemeslníky měl na starosti J. Potoček a jezdila tam velká parta ze Střešovic od Vettera. Vzpomínám na „pomazánky tety Radky“ (Pellarové), šlehané ve velikém robotu do libovolného množství. Vůbec se vařilo šetrně, takže jsme se učili „sytit zástupy“. Z jídelny vedl do kuchyně mikrofon, abychom mohli poslouchat pobožnosti, které mívaly mimořádnou úroveň. Večer se sedávalo s kytarou u ohně, někdy jsme pak spali přímo pod stromem. Kolem 21. srpna vždy kroužilo poblíž neznámé auto a sledovalo, co se děje. Ačkoli práce bylo dost, vzpomínám na ty časy jako plné pohody a legrace – během léta se v táboře vystřídala kupa známých lidí (i studenti KEBF a s nimi J. Heller). Bývala jsem tam od šestnácti let až do konce studií, často na několik běhů. Tomáš by určitě zavzpomínal, jak po ránu myli záchody, zatímco my dívky stavěly vodu na čaj k snídani.
Jana Potočková
Poslední brigáda, než to zatrhli
Byla jsem na lesní brigádě v roce 1974 v Jeseníkách, snad se to jmenovalo Malá Mo95
rávka nebo tak nějak. Přihlásila jsem se synodní radě, Martě a Kájovi. Vedoucím byl Miloš Lojek (což byla dost katastrofa). Vařila Dana, tenkrát Hellerová. Obávám se, že nám Lojek něco předkládal z Ezechiela, ale moc mě to nezaujalo. Byl tam M. Erdinger, dva mládežníci z Teplé, dívka z Radotína, Hana Elsnicová a dva Šormovi, Jana Lášková (?), Romana Křenková (později Lojková a teď nevím jak) a asi ještě někdo. Hodně lilo, takže jsme se téměř do lesa nedostali a ještě tam s námi byla parta mladých lesáků, kteří hodně pili, dost hlučeli a trochu jsme s nimi měli zpočátku problém. Přijel za námi farář Veber a myslím, že jsme uskutečnili nějakou spanilou jízdu – setkání brigád v Alojzově. První a poslední brigáda, na které jsem byla. Příští rok nám je StB zatrhla.
Eva Halamová
Hajný nás nesměl zaměstnat
Poprvé a naposled jsem vyjel v Mirkem Čejkou do Branné, tuším v roce 1975, v každém případě to byl konec brigád. Jeli jsme tam jako první, abychom připravili příjezd pro ostatní a nachystali zařízení. Jenže – u lesní správy jsme uviděli černou šestsettrojku s ostravským číslem a následně se dozvěděli od hajného, že nás zaměstnat nesmí a že on sám je naštvaný, protože bude těžko shánět lidi, když počítal s evangelíky. Důvod, proč to nejde, nám přímo řečen nebyl (šli jsme se poptat na lesní správu), ale bylo to jasné. Přijel ještě Dan Heller a tak jsme poseděli kdesi v chatě pár hodin, ponadávali, složili potupný popěvek na funkcionáře, kteří to způsobili – a zase odjeli domů. Takže jsem nezažil jedinou evangelickou brigádu. Jindřich Halama
Bohuslavice – nátěr proti červotočům
V letech zhruba 1981–1985 jsme jezdili z Brna-Husovic (Jiří Mrázek, Jarmila Řezníčková, Pavel Pokorný, já a mnoho dalších) do Bohuslavic na evangelickou faru k tehdejší vikářce Věře Matulové na brigády. Všichni na to vzpomínáme jako na čas pro nás velmi důležitý. Natírali jsme kostelní lavice proti červotočům, pracovali v zahradě, kopali odvodnění kolem kostela. Martina Kadlecová
Kunvald po sametové revoluci: Ve službách barona
Mnoho mládežníků (nejen) z Nosislavi, Miroslavi a Brna si vyhrazuje první dva červencové týdny na práci u barona Parische v lesích Orlických hor. Práce v lese však není jedinou náplní čtrnácti dní. Stará hájovna je naprosto v režii účastníků – od vaření, přes topení, ubytování, vzhled budovy a okolí až po zábavu. Máš budíček? Vstaň dřív než ostatní. Máš službu v kuchyni? Zeptej se, co máš vlastně vařit. Máš večer pobožnost? Bible je ti k dispozici. Chceš hrát po práci fotbal? Pomoz se stavbou hřiště. Nelíbí se ti porost kolem budovy? Chop se srpu či kosy. Jediné, co je řízeno odjinud, je práce. Hajní určují, co se bude dělat a částečně i jak dlouho. Výběr činností je pestrý – od čistě mechanického obžínání malých stromků, vyklízení lesa od klestí či sázení kapusty pro jeleny, přes fyzické výzvy v podobě svodnic a kopání kanálů až po díla, jež v sobě spojují tělesnou námahu, intelektuální výkon a náročnou koordinaci práce, jako je například stavba oplocenek nebo oprava střechy krmelce. V roce 2009 natočila kunvaldskou brigádu Česká televize pro Křesťanský magazín. Jiří Lukl