Miroslavské brigády osmdesátých let

Jsem ročník 1971, Miroslavák rodem, a od konfirmace jsem „jako všichni“ od nás jezdil na kalusovské brigády. Nevím, zda navazovaly na ty, které byly zakázány v polovině sedmdesátých let, ale na praporu, který jsme vyvěšovali, byla kolem hlavy (tuším) muflona čtyři místa brigád, kromě Videl tři ze sedmdesátých a osmdesátých let (asi Ostrovy, Orlice a Hájovna). O tom by museli mluvit jiní: Pavel Kalus (Šéf), Pavel Ruml, Mirek „Lubra“ Karfus, Radek „Kepler“ Svoboda, Milan Ryšavý (Šefíček), Eva Skálová, Jiřina Kačenová a další. V roce 1985 přesídlila brigáda do vesničky Vidly v Jeseníkách. A právě tehdy jsem byl na první brigádě. Zažil jsem tedy „gorbačovovské“ časy. Nevybavuji si ale, že bychom měli problémy s „orgány“, jak se to tradovalo o dřívějších brigádách. Honza Keller či Zdeněk Bárta měli kdysi větší oplétačky.

Před rokem 1989 a po něm

Přesto i v téhle době vyžadovaly brigády jistou konspiraci. Určitě aspoň jednou jsme se vydávali za brigádu TOM (turistického oddílu mládeže) Sokola Silůvky, na jehož tábory někteří z nás jezdili a setkávali se tam s Petrem Pivoňkou, Honzou Dusem, Pavlem Vikem, Štěpánem Brodským, Lukášem a Benjaminem Bískovými a dalšími potomky všelijakých „živlů“. Aby to vypadalo věrohodně, uváděli jsme silůvecké adresy. K dalším opatřením patřilo vymýšlení čísel občanek pro ty, kterým ještě nebylo patnáct let.

Do Videl jsme jezdili do poloviny devadesátých let, kdy se brigáda přesunula pod Kralický Sněžník, a posléze se její část s Pavlem Kalusem vrátila na orlickou Hájovnu. Rok 1989 pro naše brigády nebyl zásadním předělem. Změny přicházely postupně, s ubývající prací a klesajícím zájmem o brigádníky, kteří sotva mohli konkurovat ukrajinským dělníkům, a také samozřejmě s pestřejší nabídkou trávení prázdnin.

Kalusovské jádro

Jádro brigád v Orlických horách, a posléze v Jeseníkách tvořila mládež z Miroslavi. Vladimír Kalus byl ctěn jako „otec zakladatel“, ale v polovině osmdesátých let bylo praktické vedení v rukou Pavla Kaluse a Ondřeje i Martina Ryšavých. Na Pavlovi jsem vždycky obdivoval, jak dokáže na našem dvoře narvat auto jídlem, nádobím, kufry a sportovním náčiním. Na brigádě jsme se obvykle dělili do part, např. při obžínání smrčků nebylo vhodné vytvářet rojnici o třiceti lidech.

Tradice byla po přechodu do Videl narušena tím, že jsme na oběd chodili do lesácké závodní jídelny. Vyvrcholilo to vlaječkou s nápisem „Pryč ze závodní kuchyní“. Nevím ale přesně, zda jsme si někdy vařili i obědy. Je to možné. Z domovů jsme dováželi brambory, vejce, maso v konzervách, sádlo, marmelády a okurky.

Ve službách v kuchyni jsme se střídali. Chodili jsme do práce v šest, služba vstávala kolem páté a pokoušela se rozdělat v kamnech oheň, aby uvařila čaj a stačila ještě namazat chleby. Na svačinu se bralo sádlo a marmelády, které jsme si mazali na „dělnické“ krajíce (krájené podél bochníku) a doplňovali je cibulí a česnekem. Pila se voda, která tekla kolem.

Práce, zpěv, programy

Hlavní prací v Jeseníkách bylo obžínání smrčků. Často jsme stejnou paseku obžínali několik let po sobě, aniž smrčky vyrostly nad úroveň trávy. Další prací bylo házení klestí na hromady, někdy spojené s pálením (při mokrém počasí). Spíše výjimečně jsme stromky sázeli. Většina prací se dělala na pasekách ve výšce 900–1100 m n. m. Z ubytovny ve Vidlech (nějakých 600 m n. m.) jsme obvykle chodili pěšky třebas dva tři kilometry. Někdy nás vozili lesáci náklaďákem na vzdálenější paseky.

Nejzábavnější byly přestávky, to se ví. Kromě hlavní s jídlem byly kratší, tzv. „bomby“, vyhlašované parťákem. Každý někam zapadl a ošetřil si nohy upocené z holínek.

Zvedat některé do práce býval docela problém. I na pasekách jsme tu a tam „provozovali kulturu“. Party, které pracovaly na doslech, zpívaly halekačky:

     A: Na salaši na tom hornom                        B: bacil bača baču klackom.

    A: Kdo neverí, ať tam beží                           B: vedle bači klacok leží.

     A: Já mám vilu s pěti patry                           B: nedaleko Malej Fatry.

     A: Jano, drž ten krížek rovně                      B: Ja nemožu, stojím v rohu.

A: Zapějme si z plných hrdel  B: Polibte nám všichni záda (nebo nohu?).

Vymýšleli jsme si nové texty na nápěvy známých odrhovaček. Bez uzardění jsme notovali i sovětské odrhovačky „Široka strana maja radnaja“, „Kaťuša“ aj. Písně nás provázely od budíčku po večerní program v „kulturcimře“. Druhá polovina osmdesátých let byla dobou zpěvníků Nová píseň, ale měli jsme i starší, ručně dělané miroslavské zpěvníky. Na lidovky a jiné žánry došlo spíše výjimečně.

Kalusovská linie držela krátké pobožnosti před snídaní (v půl šesté nadlidský úkol) a večerní pobožnosti s úvahou. Ráno jsme si dodávali odvahu: „Mmm… rychle vzhůru / mmm… než řeknu švec / mmm… chutě vzhůru / vždyť snídaně je přec.“ Pracovalo se od pondělí do soboty, sobotní večer byl vyhrazen zábavě – scénkám, hrám. Hry také vyplňovaly dobu, kdy pršelo a nešlo se do práce (což jsme tu a tam ocenili). Bylo zvykem jedno odpoledne až večer strávit sehráním pohádky, které se zúčastnili prakticky všichni. To bývaly jedny z největších zážitků. Někdy se také hrával volejbal nebo fotbálek, jindy boccio (dnes spíše známé jako petangue).

Asi na žádné brigádě nechyběly kanadské žertíky, nejčastěji připravené přes noc kluky na holky a naopak. Tu se ocitly svršky na smrčcích kolem chalupy, jindy místo dveří narazil(a) brigádník(ice) ve veřejích na vyskládané špalky dřeva s malou dírou u země, probudil(a) se zamotán(a) do volejbalové sítě nebo vzbuzen(a) nastartováním motorky tiše vnesené doprostřed pokoje. Brigády ve Vidlích mívaly patnáct až pětadvacet účastníků. Na jádro z Miroslavi se nabalovali další.[1] 

Někdo přijel jen jednou, jiný vytrval

Stalo se, že miroslavské jádro mělo za to, jak dobře nováček zapadl, a ono z něj později vypadlo, že se cítil na okraji, nerozuměl tomu, čemu se všichni smáli, naší gestikulaci, nevysvětlovaným pravidlům atd. Inu, prožívali jsme svobodu, ale tak trochu svobodu ghetta. O tom, že se na brigádě dalo dohromady několik párů, není třeba pochybovat. Je docela dobré, když se lidé poznají při práci. Zpětně obvykle každý vzpomíná na brigády, kdy mu bylo „-náct“, a méně na ty, které sám vedl. Byly chvíle, kdy se člověku povedlo druhé pobavit, ale také chvíle, kdy někomu „šlápl na kuří oko“. Do dalšího života si toho většina z nás odnesla dost.

 

[1] Např. brácha jeden rok přivedl své spolužáky z VŠ: Aleše Wranu, dnes faráře v Ostravě; Michala Sadílka, Mojmíra Žákovského. Příští rok s Michalem přijel mladší brácha a sestřenice Lída Dušková z Olomouce, která další rok přivezla kamarádku Janu Zlámalovou. Hranice evangelík/neevangelík nehrála roli. Pavel Kalus v roce 1985 „dotáhl“ pár mládežníků z tehdejšího Gottwaldova (jedna z nich se představovala jako „Martina ze Zlína“), v němž byl na bohoslovecké praxi u Jiřího Kabíčka. Později, když už byl Pavel farářem v Prosetíně, zase přivezl tamní mladé. Jedna z nich, Eva Švandová, se o nás nejen starala jako zdravotnice při průjmovém onemocnění, ale o pár let později si vzala za manžela brigádníka Michala Sadílka. Podobně zase o nějaký rok později vzali brigádníci Kateřina Ryšavá z Miroslavi a Jaroslav Fučík z Prosetína. Předpokládám, že přes mého staršího bratra Martina se také na brigádě ocitlo pár mládežníků z Brna II: Pavel Ptáček, Iva Hájková (posléze bratrova manželka), Helena Průdková a další. Jak se k nám připojily třebas „Bystřičky“, tj. Marta a Olga Procházkovy z Brna, to už nevím.