Neuvěřitelná škola života

Roku 1971 jsem byl v Alojzově, snad na druhém či třetím běhu. Tam to skončilo „průserem“ – já na infekčním v Šumperku se „srajdou“ a vedoucí brigády Pavel Keřkovský a Joel Ruml posléze u synodního seniora Kejře „na koberečku“.

V letech 1968–1976 jsem jezdil do Kunvaldu. Tam býval většinou jen jeden dvoutýdenní běh. Brigády vedl Vladimír Kalus, později Radek Svoboda. Při vaření v Kunvaldu se střídali jednotliví účastníci. Z lesních prací se dělalo obžínání stromků, svěrkování stromů, pálení odpadového dřeva, sušení sena, výjimečně opravy cest nebo loupání těženého dřeva. Ranní a večerní pobožnosti připravovali účastníci brigády; na nedělní bohoslužby se chodilo do okolních sborů, následovaly nedělní výlety. Sport, hry, táborové programy, výjimečně úvahy, promítání filmů. Základ kunvaldské brigády tvořila mládež z Miroslavi a Nosislavi, přizváni byli jejich známí či příbuzní. Pamatuju si většinu účastníků, protože jsme tam v uvedených letech jezdili ve stejném složení, pouze s postupnými generačními výměnami. Účastníci brigád se i nadále „organizují“.

Byla to neuvěřitelná škola života. Pracovalo se poctivě. Budíček ve 4.30 hodin, rozcvička, v 6 hodin odchod pěšky do práce, často velmi daleko od hájovny, kde jsme bydleli. Úžasná parta lidí – škola v komunikaci, soužití a křesťanské blízkosti. Paradoxně pro mě byly brigády i přípravou na práci ve sboru, protože Kunvald spadal pod Letohrad, kde jsem byl později třináct let farářem, a s rodinou kunvaldského pana lesního Egerta jsem byl stále v kontaktu.

Zdar tomuto dílu!