Jak jsme v Lísku 1969 vyletěli na Měsíc

Na druhý běh v Lísku u Písku jsme roku 1969 jeli rovnou z prvního běhu v Alojzově. Lísecký první běh vedl Tomáš Bísek, jemuž jsme ještě z Alojzova poslali koresponďák s kuriózní adresou: Bísek Lísek Písek. Nevíme ani, jestli mu to došlo – když jsme tam dorazili, Bísek v Lísku u Písku nebyl.

Naším líseckým kultem byl Tomáš Jirků, tehdy bohoslovec, a práci nám přiděloval hajný Honza Jirků, Tomášův brácha. Vařil nám (velmi dobře) Vojen Syrovátka neboli „Rejsek“. Za jiných okolností by byl kultem on, ale ještě se vzpamatovával z těžkého úrazu, který utrpěl na motorce rok předtím, v roce 1968, cestou na druhý běh v Alojzově.

Do Lísku přijeli samí ostřílení brigádníci: Eva Pánková (později Bubáková), Líba Korecká (Eliášová), Helena Korecká (Klíčová), Miška Slámová (Prentisová), Pavla Babicová (Jirků) a její vsetínská kamarádka Vlaďka, Olina (příjmení nevím), Dana Langmeierová, Mirek Čejka neboli „Bob Hašlerka“, Honza Loucký, Jirka Hrbek, Karel Loucký a já.

Spali jsme v malé dřevorubecké boudě. Pro vodu jsme chodili do nedaleké studánky, myli jsme se ve vzdutí Orlické přehrady na soutoku Vltavy a Otavy, hluboko pod zámkem Orlíkem. Kája a Tom chodili s místními dřevorubci do těžby, za námi

68

přicházeli jen na svačinu. My ostatní jsme obžínali nízké stromky, skryté ve vysokém ostružiní, kopřivách a svízeli. Žrali nás komáři a ovádi, občas nás štípla vosa a tu a tam si někdo prosekl holínku, popř. nohu srpem. Denní dávky jsme začali sledovat a označovat termíny „vosné“, „bodné“, „kopřivné“ atd.

Slunce pálilo, a když už jsme byli hodně upocení, poškrábaní a pobodaní, vlítli jsme do Otavy. Honza Loucký chtěl spojit příjemné s užitečným, proto tam skočil v montérkách a zuřivým plaváním se pokoušel sám sebe vyprat. Byl úplně namydlený, ale jen doslova, nikoli obrazně. Zachraňovat jsme ho nemuseli, a dokonce to přežily jeho montérky, i když špína se do nich v ledové vodě zažrala a sražené mýdlo vykouzlilo na povrchu pracovních kalhot i bundy podivné mapy. My ostatní jsme dávali přednost plavkám. V paměti mi utkvělo, jak si Bob s Jirkou k velkému gaudiu ostatních brigádníků poměřovali, kdo z nich má větší břicho. Zůstala nám z toho i fotka.

Večer jsme chodívali do hájovny, kde žili Honza Jirků a jeho žena Lia (roz. Dittrichová) s dětmi. Dvě starší děti nám ukazovaly, kde spává srnka a kde má zaječice pelíšek s mláďaty, nejmladší dítě bylo ještě v kočárku. Na cestu z hájovny do boudy nám svítíval měsíc. V tu dobu bylo v Čechách vedro a sucho, vysychala i naše studánka, pitnou vodou jsme museli šetřit. Vedro bylo i v noci. Párkrát jsme spali před boudou uprostřed louky a kolem nás se procházely srnky.

V malém počtu jsme si připadali trochu jako dřevorubecká rodina. Po ranní pobožnosti a nezbytném poryči jsme každý den popadli srpy, chleba, ešus s poryčovou pomazánkou a vydali se lesem do práce. Rejsek zůstával v boudě a cestou domů jsme se už na něj těšili (nejen kvůli jídlu). Pravda je, že jako kuchař byl dost benevolentní, na poryč nám sypal kakao a jednou nám dokonce umíchal vajíčka. Po jídle byla vždycky večerní pobožnost. Pamatuju si jen, jak to bylo všechno prosté a úplně normální. Modlitby krátké, upřímné. Ztišení, vyprávění, všechno mělo své místo. Hry jsme ani nehráli, spíš jsme vážně i nevážně plkali před boudou pod hvězdami, občas někdo něco předčítal, oblíbené byly „pohádky“ Karla Michala, nejvíc Plivník dlaždiče Housky. Taky se dost zpívalo, Tom hrál na kytaru. A tak jsme žili v „pustině“ hned u Písku, ale klidně to mohlo být v lesích Ontaria.

Jednoho dne jdeme zase večer do hájovny, bylo to 20. července 1969, a Honza Jirků nás vzrušeně popohání k televizi: „Američani přistali na Měsíci!!!“ Na televizi visíme očima. Jednak je to vzrušující samo o sobě, jednak cítíme (rok po tísnivém 21. srpnu 1968) škodolibou radost, jak to Američané Rusům natřeli. Na vlastní oči vidíme Armstronga s Aldrinem, jak brouzdají v měsíčním prachu, a najednou je to skutečný Měsíc, žádný svítící puntík na obloze. A my jsme tam vyletěli s nimi, do naší představy svobody. Škodolibost se přetavuje v obrovskou vděčnost. Vroucně děkujeme. V euforii se vracíme tmavým lesem do boudičky, zase svítí měsíc, teď už Měsíc, známe to tam, zrovna se tam procházejí lidé. (Dnes nevím, jestli tam Apollo 11 tenkrát vůbec doletělo, tiskem proběhly všelijaké pochybnosti, ale my jsme tam tenkrát „doletěli“ určitě.)

Po vzrušujícím výletě na Měsíc žijeme pár dní obyčejně, pak přichází neděle v Písku a bohoslužby v píseckém kostele ČCE, kázání má „náš“ Tomáš Jirků, dvacetiletý bohoslovec. Od té doby jsem v Lísku nebyla. Mohla bych, ale už by „to“ tam nebylo. Tak jakápak sentimentalita.

69