Čím byly brigády výjimečné
V mělnickém sboru jsme byli s bratrem sami, kteří byli po dlouhé době konfirmováni a chodili do kostela. Žádná mládež tam nebyla. Na doporučení pana faráře Šuchmana, abychom jeli na kurz do Herlíkovic, že si to mladí z jiných sborů chválí, jsem odpovídala, že mezi ty „svaté“ nepojedu.
Pak přišel rok 1967, farář E. Bauer nás poslal na naši první brigádu do Branné – a my se „chytli“. První brigádu jsem tam prožila pod vedením „kulta“ Karla Balcara, byli jsme druhý běh v „mrňavácké“ chatě (mimo jiné náš běh pojmenoval Měsíční skálu – protože jsme ji objevili při obžínce, a pak tam při svitu měsíce chodili a Kája nám četl Verše psané na vodu).
Byla to početně malá brigáda, ale velmi vydařená (jakož i všechny potom!). Psali jsme také kroniku, měly ji u sebe sestry Dana a Dráža Kauckých. Byly z Prahy 10 a Dráža studovala také psychologii jako Kája Balcar. Na mělnické vinobraní přijeli všichni k nám, a pak jsme se sešli ještě jednou celá parta v Praze.
Další roky jsem jezdila do Alojzova a zároveň dvakrát jsem byla i v Lísku u Písku, v polesí Honzy Jirků. Vedoucí byl Petr Čapek, byl tam s námi i Malcolm Haslett. Myslím, že jsem jezdila takto několik let, v roce 1970 jsem stihla za léto tři brigády – Alojzov, Lísek a v září stavbu SOS vesničky v Doubí. Vedl to Sam Hejzlar, byl tam také Bob Baštecký a páter Pavel Kuneš.
V Alojzově jsem byla na bězích, které vedl Mundek Bauer s Janem Šimsou (ten tam měl s sebou syna Martina, kterému myslím bylo patnáct a pro nás byl ještě „dítě“). Nezapomenu na Honzova vyprávění o brigádách v roce 1948, o profesorce Komárkové, o Ymce. Dokud bylo světlo, hráli jsme volejbal, a pak sedávali dlouho do noci u ohně nebo na kládách a zpívali a povídali. Ráno v pět bez reptání vstávali – ale v práci se někdy stalo, že se nám pak nechtělo po svačině se zvednout a Jan Čapek, který nám jiné roky také dělával „ kulta“, z toho měl těžkou hlavu…
V Alojzově jsme s bratrem Martinem Kottem strávili i jeden vánoční týden – to tam byli Hoblíci, Balcaři, myslím i Miloš Rejchrt, Aleš Březina…
V čem byly brigády výjimečné? Pro nás, kteří jsme neměli mládež ve sboru, znamenaly možnost setkat se s ostatními mladými.
Tenkrát nebyly možnosti jako nyní, tak jsme si toho mnohem více vážili a vznikla přátelství na celý život. A to (podle mne i mých přátel) také proto, že při práci se lidé mnohem více poznali, nedalo se nic předstírat, povahy se ukázaly a společenství se vytvořilo mnohem lépe. Začala jsem jezdit i na kurzy do Herlíkovic a Vrbna, ale tam zůstaly uzavřené skupinky, nikdy to nebylo jako na brigádě. Ráda vzpomínám na vánoční týdny se Z. Souškem, léto s A. Kocábem či vysokoškolské kurzy v lednu s Kájou Trusinou – určitě jsem se tam cítila dobře hlavně proto, že jsem předtím byla na brigádách.