Mládež bez romantiky aneb jak přeložit brigádu
V roce 1968 jsem mohl na rok vycestovat k Ženevskému jezeru. Rád jsem tam kolegům studentům na teologické fakultě vykládal, jak se nám evangelíkům v Československu žije.
Když jsem ale nadšeně vyprávěl o letních brigádách, které my bohoslovci organizujeme, narazil jsem na problém: to mezinárodně znějící slovo je zrádné, tam i onde jím lidé označují věci odlišné. Pro ně byla brigáda vojenský útvar, nebo také pracovní skupina městských metařů a popelářů. Doslovný překlad „lesní brigáda“ moc nepomohl: kdo organizuje lesní brigádu, nejspíš velí oddílu lesní stráže, snad dobrovolných hasičů. Bylo proto třeba dlouze vysvětlovat, co to vlastně v tom lese děláme a proč, jak tradice lesních brigád vznikala, co všechno komunisté zakazovali a jak se zákazy daly obejít, jak dalece se evangelíci ztotožňovali s poválečným budovatelským nadšením a do jaké míry ho jen využívali ke shromažďování své mládeže.
Do té doby jsem o brigádách moc nepřemýšlel, ale užíval si jich velmi. Když se tehdy mezi mladými evangelíky řeklo „jedu na brigádu“, doplňující otázka nezněla „za kolik“, ale „s kým“, eventuálně „kam“. Bylo jasné, že se jedeme těšit ze společenství mladých křesťanů, většinou též evangelíků, přičemž práce v lese je jakousi snesitelnou záminkou. Však výdělek pokryl jízdenku na vlak a obohatil kapesné o pár desetikorun.
Prořezávka lesních kultur, přibližování dřeva a sušení sena na horských loukách a podobná práce však nebyla jen nutným zlem, nýbrž také navazováním porozumivého vztahu k lesu a k přírodě vůbec. Hlavně ale znamenala objev, že společné konání, osvobozené od účelu vydělat co nejvíce peněz za co nejméně námahy, vytváří krásné mezilidské pouto: jeden druhému (natož druhé!) může drobně pomoci, a při tom se ukáže, že tenhle mládenec sice na kytaru nehraje, ale umí spravit hrábě, je ohromně šikovný a vůbec zajímavější, než zpočátku vypadal. Seznamování při práci, kdy se dost věrohodně pozná, jaký kdo je, začasté přerostlo v trvalé vztahy a vyústilo v krásná manželství.
Brigády nám pomáhaly objevovat půvab jednoduchosti a bohatství prostoty. Vodu jsme pili většinou ze studánek nebo z potoka. Topili jsme dřevem a svítili petrolejkami. Nejčastější složkou stravy byly ovesné vločky, velká balení byla hodně levná. Zbytek ovesné kaše od snídaně se ochutil konzervou byček v tomatnom sosě, a hned byla svačinová pomazánka na chleba, však při práci na čerstvém vzduchu vytráví a chutná pak skoro všechno. Kdo zažil brigády, ten ví, že největším mistrem kulinářem je hlad.
A také ví, že úžasnou zábavou jsou kolektivní řečové hry, vyprávění při svíčkách, zpívání při kytaře, společné pronikání do proměn večerního lesa, kdy tma mezi stromy nepadá, ale stoupá odzdola nahoru, aby se na mýtině spojila s temným podkladem ligotavého nebe.
Romantika to ale nebyla: však i to slovo se tehdy užívalo méně a správněji než dnes. Romantika, to je přece pochmurný Máchův Máj nebo zoufalý Goethův mladý Wer55
ther. Romantické je, když city a vášně jsou silnější než konvence a vůle, až se z toho člověk pomine. Naše července a srpny nebyly pochmurné, zoufalství jsme nepěstovali, netoužili jsme se pominout, nýbrž se setkat. Romantiku jsme na brigádách nepěstovali. Koedukované přebývání mladíků a slečen pod jednou střechou bylo provázeno samozřejmou ukázněností, erotično bylo šlechtěno decentností chování i slov. Když v sobě dva našli zalíbení, nedávali to před druhými najevo, za ruce se drželi až po brigádě!
Ráno i večer jsme okoušeli to, co provozují klášterní sesterstva a bratrstva: pravidelné ranní a večerní„pobožnosti“, skládající se ze čtení z Písma a výkladu, modlitby a zpěvu písní. Vedení pobožností obvykle bylo určeno podobně jako služba v kuchyni, tedy rozhodnutím vedoucího po konzultaci s vytipovanými kandidáty. V duchu „všeobecného kněžství věřících“ jsme si někdy troufli i na nedělní vysluhování Večeře Páně, ač to tak docela v souladu se zvyklostmi církve nebylo. Brigády nás navedly k rozeznání řádů, které je třeba respektovat, a mimořádných okolností, kdy je správné dát přednost křesťanské svobodě před lpěním na liteře. Snad zkušenost z brigád napomohla tomu, že ani po odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti jsem se necítil od práce v církvi docela odstřihnut a dovedu si představit budoucnost církve bez státní podpory, ba i bez far a bez kostelů.
Ani po letech nevím, jak „evangelické brigády“ přeložit několika málo slovy stručně a jasně. Ale svým někdejším kolegům, mezi nimiž jsou už i profesoři teologie na penzi, bych dnes podstatu evangelických brigády vystihl slovem „koinonie“, a oni by rozuměli. Však vědí nejen oni, že už první křesťané naslouchali apoštolskému učení, lámali chléb, modlili se a setrvávali v koinonii – prostě byli spolu a bylo jim spolu dobře. Brigády nám pomohly objevit a prožít koinonii, tento nepostradatelný rozměr křesťanova života, kdy „radost má druh z druha svého, jako by vše bylo jeho„. Mám tu radost dodnes.