Pán Bůh věděl, proč mne tam zavedl
Když jsem se začal jako člen mládeže brigád zúčastňovat, bylo mi asi dvadvacet nebo třiadvacet, tedy to muselo být od roku 1977 dále. Zúčastnil jsem se asi pětkrát.
Brigády se konaly o letních prázdninách a měly vždy několik běhů. Jezdil jsem do Horského domova v Herlíkovicích. Budovy tenkrát byly před rekonstrukcí a prováděly se jen nejnutnější údržbové práce, aby místnosti byly obyvatelné. Teplou vodu jsme měli jen výjimečně, myli jsme se venku v umyvadle, ale byli jsme mladí a otrlí. Brigády organizoval (asi) Chrudimský seniorát, ale byla tam mládež odjinud. Pravidelným vedoucím byl bratr farář Bohumil Baštecký. Tuto činnost se zápalem vykonával o své dovolené a měl na nás nezapomenutelný vliv. Vařila nám výborná kuchařka sestra Jelínková z Pardubic. Její svíčková – no darmo vzpomínat!
Naším úkolem bylo nasušit seno, sekalo se starým traktorem s lištovou sekačkou (šoférem býval bratr Miroslav Viktorin z Turov), ostatní obraceli a sušili, potom se seno sváželo do hlavní budovy na půdu. Program začínal každý den krátkou ranní pobožností, která trvala tak dlouho, dokud neoschla rosa a dalo se zase sušit. Dalšího programu, večerních pobožností, rozhovorů aj., se pak ujímali také někteří členové mládeže (pamatuji si zejména bratra Miloše Hübnera, současného seniora Chrudimského seniorátu). Kromě toho se hrál na Kuncárně stolní tenis, hrálo se na kytaru nebo klavír a zpívalo se. A jak se zpívalo – písničky ze Svítáku, zpěvníku i jiné, třeba do dvou do rána, venku, u kostela, na louce… A pak bohoslužby v kostelíku – nezapomenutelná „svíčková“ (ne ta od kuchařky, ale bohoslužba při svíčkách) s přímluvnou motlitbou pod vedením bratra faráře Bašteckého. Velice jsme se také těšívali na pěší výlet, který se konal poslední den (třeba do Špindlu).[1]
Byla to docela dřina dostat z těch svahů seno pod střechu, ale ten duch (možná i Duch), co tam vládl, to se ani nedá po těch letech popsat. No a to nejlepší nakonec – už je to osmadvacet let, co vedle mne stojí žena, kterou bych asi nikdy nepoznal, nebýt Herlíkovic. Jmenovala se Hana Křejbská. Pán Bůh věděl, proč mne tam zavedl.
[1] Jezdili tam: Miloš Hübner, Josef Šplíchal (Seč), Eva Šplíchalová roz. Hajzlerová (Němčí), bratři Zdenek a Jiří Jelínkovi (Pardubice), odtamtud byla i Hana Křejbská a další, Pavel Chmelík, Alenka Joklová, Darja Moravcová, Hana a Pavel Capouškovi, Iva Součková, dále Eva Doubravová (nevím odkud), Noemi Dvorská, Bohumila a Lída Rychetské (Nasavrky u Hradiště), Milan Souček (Stěžery) a další, vždy asi 30 osob.