Vzpomínka sklerotické brigádnice

Libuše Eliášová (roz. Korecká), přezdívka Velká Korki

† 2. 8. 2011

Je to letos neuvěřitelných 48 let, kdy jsem se octla na své první brigádě. V porovnání s putováním po poušti o dost víc. V červnu 1963 byla naše konfirmace v libeňském sboru a jeden starší mládežník, Míla Čejka, brácha Boba Hašlerky, nás pozval na Jizerku. Už ani nevím, zda se mi tam chtělo nebo ne, ale jednoho krásného červencového dne v tom dávném roce jsem dorazila s dalšími vyjevenými čtrnáctkami na tu ještě tajemstvím zahalenou Jizerku.

Kosťa s koněm aneb první Jizerka

My holky jsme bydlely v Pionýráku a kluci, samozřejmě menšinová skupinka, spolu s kultem Honzou Kellerem v takové dřevěné boudě o kousek níž. Na jídlo se chodilo do sklárny. Brzy jsme objevili, kde je hospoda Pyramida, tam možná občas zašli ti ostřílení evangeličtí štamgasti, my bažanti jsme tam byli snad jednou. Ovšem zážitků z této mé první brigády mám spoustu. Např. poprvé jsem spala na seně, myslím, že jsme toho tehdy moc nenaspali, dole popíjeli a kouřili Poláci a my jsme se báli, že to chytne. Hlavní pracovní náplní byla obžínka stromků, ovšem pro nedostatek srpů jsme trávu pouze trhali, tedy „obtrhávka“.

Na hoře Bukovec byly úžasné borůvky, to byla pastva, v lomu se dělaly táboráky a na skále nad lomem hrával Honza Keller na trubku. Hodně se zpívalo, jako ostatně na všech evangelických akcích, tady jsem poprvé slyšela kánony a spirituály. Už po cestě ve vlaku se zpíval Anděl (To anděl kámen odvalil), Vlak Boží, Bratře Jene a taky We shall overcome. Po letech jsem to našla v notýsku zapsané pěkně foneticky. Přijel tam tehdy za námi na motorce pan farář Voborník z Liberce s košíkem třešní. Myslím, že tam s námi byla jeho dcera Irena. Nacpaní třešněmi jsme váleli sudy, dobrý nápad, zkuste si to!

Také si asi někdo z vás vzpomene na Kosťu s koněm, to byl takový samorost, starousedlík, bydlel na Jizerce ve staré chalupě a zajímavé bylo, že když se k němu šlo, napřed vykoukl kůň, potom se objevil Kosťa. Měl dlouhé vlasy a vousy, chodil v jedné košili, prý si ho přijeli vyfotit novináři, ale on se oholil, vzal si čistou košili, a bylo po exotice.

Na tomto běhu se taky natáčela kovbojka! Myslím, že něco o lásce ke krásné rančerově dceři, kovbojové se kvůli ní stříleli, no prostě jak to bývá. Polly Slámová jezdila na koni, Petr Sláma hrál jednoho kovboje a také tam účinkoval Břeťa Slováček, ale to ještě nebyl hercem, možná byl na DAMU. O tom by mohli vyprávět Slámovi, oni tu kovbojku myslím pak promítali, ale je to pravěk… Pokusím se vzpomenout si na lidi, kteří tam se mnou byli: Eva a Hanka Lipavských, Miška, Polly a Petr Slámovi, Minda Zahradníčková, Eva Pánková, Kája Loucký, Jirka Hrbek, Míla Červinková (tehdy ještě ale Červinková nebyla), Irena Voborníková, Břeťa Slováček, Miládka Stará a další.

Vezmi Bibli, holínky a nástroj

Potom jsem na brigády jezdila dalších deset let, někdy na dva, někdy na tři běhy. Myslím, že jsem to potřebovala k životu. K brigádám patřily i zimní hory, na stejná místa se jezdívalo i o vánočních a jarních prázdninách. Hory měly trochu jinou atmosféru, možná víc zábavy, i když při sušení sena, prořezávce nebo obžínce jsme se bavili perfektně. O tom hlavním napíšu, ale vzpomínám i na to, jak nám mráček pytloučkej pomáhal nepracovat, na stavění kupek sena na Františkově nebo na líté boje mezi Dejvičáky a „zbytkem světa“. Chtěla bych se zmínit i o tom, jak jsme nemyli nádobí a jídlo servírovali do lopuchových listů. Nebo o těch krásných sardelích, vrazích, pohádkách, volejbalových utkáních, o večerech při svíčkách, při čoudících kamnech, nebo jak jsme v kostýmech šli z Alojzova do Petříkova hrát divadlo a Honza Čapek se za nás styděl, tak šel kilometr za námi… Všechny ty Adamovy, Alojzovy, Jizerky, Petříkovy, Branné a další byly takovou nádhernou oázou svobody v té totalitní poušti.

Ten hajnej (jak jen se jmenoval?) nás honil na senách: „Děcka, skupčete to, na Králickým Sněžníku už prší!“ To bylo myslím ještě v Adamově. Taky by se měla připomenout ta klasická pozvánka na brigádu: „Vezmi s sebou Bibli, zpěvník, holínky a hudební nástroj, pokud jím vládneš.“ Najde se ještě v archivu SR?

Po tom všem to bývaly šoky – octnout se zase ve škole nebo v práci! Ale měli jsme aspoň nabitý baterky, a tak jsme vydrželi zas do další brigády. Ono se mezitím ještě dalo jet do Alojzova i v zimě, to byl taky nášup.

Pokouším se trochu si vybavit zástup lidí, se kterými jsem se na brigádách setkala, s někým třeba jednou, s některými opakovaně.[1]  A ještě se pokusím vyjmenovat všechny kulty, i když časově je zařadit by bylo složité, vzhledem k množství brigád, které jsem absolvovala v letech 1963–1973: Honza Keller, Vojen Syrovátka, Honza Čapek, Tomáš Bísek, Radek Novák, Petr Brodský, Honza Mamula, Tom Jirků, Miloš Rejchrt, Míla Plecháček, Zdeněk Bárta, Mundek Bauer, Pavel Kašpar, Dan Matějka, Jan Karas, Honza Keller, Pavel Hlaváč, Dan Drápal, Vláďa Kopecký, Dana Brodská, Jarek Vítek, Kája Balcar, Kája Loucký, Bob Baštecký, Pavel Otter.

Jak jsme vařili poryč a jiné dobroty

Taky by se to mohlo jmenovat „Poryčem k vyšší efektivitě“. Pan polesný z Františkova (jak se jmenoval?) přece říkal: „Jíte furt ten oves, budete dělat jak koně.“ Náš jídelníček býval někdy jednoduchý: snídaně – poryč, svačina (oběd) – chléb s poryčovou pomazánkou, večeře – poryčové placky. Víte, jak se vaří poryč k snídani pro třicet lidí? To se holt někdy v samém počátku akce, tj. ještě před započetím brigády, koupí pytel ovesných vloček a postaví v kuchyni na viditelné místo. Pak kult rozdělí služby – nošení vody, štípání dřeva, vaření, ranní a večerní póby. A ta služba na vaření ještě večer před kýženou snídaní namočí vločky (vybaví se mi alojzovská kamna s kastrolem velikosti „mlýnského“ kola). Ráno je třeba povstat z lože alespoň hodinu před budíčkem a rozdmýchat oheň a přikládat tak dobře, aby to nechcíplo, ale kaše aby se uvařila a nepřipálila. V případě připálení je nutné přesvědčit brigádnické labužníky, že poryč je „oříškový“. Servírujeme do ešusů, dochutíme lžící marmelády, cukru a cmrndneme na to trošku mlíka, máme-li. Stihne-li služba uvařit čaj, můžeme se napít, jinak studánka. Pro odpůrce čili antiporyčáře (i takoví nevychovanci se najdou) bývala někdy možnost ukrojit si kus chleba. To záleželo na laskavosti kuchařů.

Myslím, že většinou bývala ranní pobožnost nalačno, poté nasycení zástupů. A pak už srpy, pily, sekery či hrábě, vidle a odchod do práce. Ovšem to ještě služba na vaření připravila svačinku velmi vydatnou, aby pracující mládežník vydržel po celou šichtu. K vytvoření pomazánek pro zdravou výživu se použil jako základ vychladlý poryč + několik paštik či sýrů, trocha koření a co dům dal. Každá skupina dostala ešus s pomazánkou a bochník či dva chleba. Vody na horách všude dost. Někdy byla skupina vybavena i nožem, pokud ne, krájelo se srpem a mazalo patkou. Jde to dobře. A tady by to chtělo zvukovou kulisu s hlasem bratra profesora Smolíka: „A co mne na té brigádě nejvíce zaujalo, to byly ty chleby.“

Pokud se pracovalo na nějaké úrodné malinové pasece, lehce se jídelníček obohatil o cenné ovoce. Nebo borůvky… Jednou jsme jich měli tolik, že jsme jimi naplnili pláštěnku, dotáhli domů (tehdy to bylo myslím v Adamově) a Zdena Hoblíková, která vařila, nám udělala borůvkové knedlíky. Můžeme jí klidně poděkovat i po těch letech: „Díky, Zdeno!“ Mockrát bylo provoláno: „Fakt vaří dobře!“

Po příchodu z práce bylo jakési hlavní jídlo dne. Angličan by řekl dinner. (Taky se párkrát vyskytl cizí státní příslušník a jednomu jsme dokonce po anglicku ustlali a pokusili se připravit anglickou snídani. Anglický čaj do ešusu, to chutná nezapomenutelně. Však se tu i oženil.)

Služba na vaření musela vykonat nákup, což v případě Alojzova znamenalo skočit do Branné do konzumu, cca dvě hodinky šlapání, tam s prázdnými ruksaky, zpátky s metrákem potravin.

A potom ještě umýt nádobí od poryče, připálené nádoby umístit k samovolnému vymývání v potoce a nachystat oběd. Uvařit kopec brambor nebo těstovin a z několika konzerv vyrobit chutný gulášek pro třicet hladových. Také jsme kupovali polévky v kostce, výběr ze dvou druhů – hrachovka a gulášovka, jedna kostka 60 haléřů. Stačí přiměřeně naředit a zahustit, taky přiměřeně. Když se kuchaři překonali, udělali i moučník – pudink. Odborník v tomto oboru Bob Hašlerka (bratr farář Miroslav Čejka) se zdokonalil natolik, že jeho rumový pudink byl ozdobou a vrcholem silvestrovského alojzovského stolu. Někdy se také nakoupily tzv. evangelické řezy, což byl nejlevnější socialistický pišingr, takové dvě ovocné oplatky, růžová a bílá. Cena asi 70 haléřů. To evangelická čokoláda byla dražší, tzv. sojová pochoutka za 3 Kčs.

Jednou jsme kvůli nedostatku čistých talířů a ešusů pojídali oběd z lopuchových listů (jak ekologické, ovšem tenkrát jsme to slovo ještě neznali). Myslím, že Jirka Pánek coby šéfkuchař navařil špagety a naservíroval je na ty lupeny, polil kečupem a bylo to úžasné.

Vzpomínám, jak Miloš Rejchrt v touze po pořádném dlabanci koupil mleté a ve škopku na nádobí to prohňácal a vyrobil karbanátky. Taky mňamka!

Jednou nám pan polesný přinesl koloucha, už se nemohl dívat na ty naše ovesné hody. Když viděl naši bezradnost, koloucha stáhl, vykuchal a rozporcoval. Pak jsme to pekli a jedli a hodovali. I knedlíky jsme se odvážili vytvořit. S vařením v alojzovské kuchyni to bylo vždy dobrodružné a hodně jsme si při tom užili (myslím srandy). Jednou jsme z hladu či rozjívenosti zblajzly s holkama (nebudu jmenovat) kelímek marmelády tajně v noci v kuchyni. A jednou nám vlezla do kuchyně nějaká poletucha, taková ta myš s veverčím ohonem, a usadila se v pytli vloček. Ten pytel poskakoval po kuchyni, no horor.

Ještě by bylo dobré zmínit kontrolu hygieny, kdy se na nás přijel mrknout pan doktor Šimek nebo kdo, a když v temné alojzovské kuchyni šlápl do kastrolu se zbytky poryče, byl trochu udiven a Miloš mu nabídl kávu v „šálku“, tedy esšálku. Asi z údivu nevyšel. Ale jinak žádné velké maléry ani epidemie nebyly. Myslím, že jsme velmi odolná generace.

Póby

Snad neznalému situace či atmosféry evangelicko-brigádnické by to slovo mohlo znít až hanlivě. Ale byly to prostě a jednoduše pobožnosti – ranní a večerní – a brali jsme je vážně. Vážněji než sena či obžínku.

Krátká i delší neohrabaná, neučesaná, nesmělá a kostrbatá vyznání a zamyšlení nad biblickými texty. Občas také moudřejší a vyspělejší úvahy mladých teologů. Odehrávaly se tu vážné i vášnivé diskuse o smyslu života, o Božím vedení, o trestu smrti, o válce, o lásce, o pravdě, o morálce… (no doplňte to někdo, bylo toho tolik).

V Alojzově v průčelí společenské místnosti byl nápis: „Prosícímu tebe dej a od toho, kdo by vypůjčiti chtěl od tebe, neodvracuj se.“ Bouda dávno lehla popelem, ale ten nápis nám zůstal někde v srdci, pořád ho vidíme. Možná by nebyl ani problém ten nápis vytesat na nějakej pěknej kámen a na to místo položit. Co vy na to?

Taky si určitě vzpomenete na nedělní alojzovské bohoslužby s večeří Páně. Sešli jsme se většinou ze tří brigád – z Branné, Petříkova a Alojzova. Kulti připravili kázání, přivezli kalich a vše potřebné. Stáli jsme ve velkém kruhu na volejbalovém hřišti, podávali si chleba a víno. Na stůl Páně jsme prostřeli bílé prostěradlo, natrhali kytky.

Večeře Páně pod širým nebem, uprostřed hor… Možná takhle nějak se scházeli naši předci v dobách protireformace. Tady s námi byla nádherná volnost a svoboda, totalita někde v nedohlednu. Možná, že estébácké radary cosi tušily, ale my jsme tu prožívali sílu Slova, nebo snad by někdo řekl, že moc Ducha svatého, já nevím… Slovo Boží tady znělo na plný pecky. A písničky, nádhera. Spirituály i klasika z evangelického zpěvníku, s kytarou i bez. Někdy se sešlo i víc nástrojů. Franta Šilar měl basu, bývaly tam flétny (ty zabraly v báglu málo místa), jednou tam měl Tomáš Novotný lesní roh.[2] Možná, že někdo najdete ve starém sešitu zapsanou svou póbu, kterou jste tvořili, potili někde v lese za chalupou… Byl by to pěkný „corpus delicti“.

Jedna z mých brigádnických přítelkyň konstatovala, že tam v tom Alojzově je tak jednoduché a snadné žít bez přetvářky, čistě a křesťansky, ale po příjezdu domů, po vstupu do školy, do práce mezi lidi, už to zase nejde, nebo to bývá těžší. V tom civilu. Takže ty brigády měly nějaký fluidum a něco v nás zůstalo, díky Bohu.

Kde a kdy jen to bylo?

Kde jsme to jedli ty pralinky „příborem“ – v chatě na Šeráku? A kdy? A pamatujete, jak jsme si tam objednali ty brambory „jednou maštěný, dvakrát nemaštěný a k tomu pět lžic“? A jindy zas, když tam byla zima, „jeden čaj na ruce, druhý na nohy“? A kdy to bylo, jak „potok značený červeně vedl do kopce“? A taky se během výstupu na Šerák zpívávala vrcholová píseň 403 „Vzhůru bratři“ a nějací turisti nám řekli, že plašíme zvěř a myslím, že Kája Loucký jim řekl: „Promiňte, že jsme vás vyplašili.“ Občas mi vytanou vzpomínky, ale přesně bych se to neodvážila zařadit.

 

[1] Napadají mě jména: Zdena Hoblíková s Vláďou a dětmi, Pavla, Maruška a Anička Babicovy ze Vsetína, Olda a Honza Turkovi z Náchoda, Honza Ratiborský nyní z Kobylis, Áda a Tomáš Šuplerovi ze Zábřeha, Elen a Petr Losovi ze Žatce, Maruška Dusová, později Turková (láska vzniklá v Alojzově), Jindra, později Ženatá, Dan a Petr Ženatých, Ládyna, Honzina a Tomáš Vrublovi (silná klika z Boskovic), Jarka a Hanka Soukupovy, Eva a Jirka Pánkovi, Jarka Zahradníčková neboli „Minda“, Noemi, Lydie a Eva Smolíkovy, Marjána Cmíralová od Salvátora, Pavla Kořínková později Loucká, Kája a Honza Louckých z Liberce, Hana, Eva a Honza Lipavských z Kobylis, Franta Šilar a další z Lanškrouna, Láďa a Pavel Janečkovi a Mirek Čejka řečený „Bob Hašlerka“ z Libně, Milena Marková a její bráchové z Nuslí, Petr, Miška, Polly a Martin Slámovi, Tomáš Jirků,

Jana a Pavel Otterovi, Jirka Najbrt, Dan a Honza Hellerovi, Ruben a Lukáš Pellarovi (dvojčata

[2] Pozn. red.: Bylo to roku 1968 v Alojzově na 2. běhu.