Únik mimo realitu pionýrských táborů
Celý režim byl postaven na dobrovolně povinném systému práce v přesvědčení o budování lepší společnosti. Mzda za práci byla vlastně nutné zlo a peníze se měly stát pouze dočasným nástrojem k spravedlivému vyrovnání třídních rozdílů. Jestliže se to zdálo jako utopie, pak na evangelických brigádách se tento vpravdě komunistický sen stával paradoxně skutečností.
Z pohledu teenagera a zároveň pionýra, později svazáka, který na evangelické brigády začal jezdit ve třinácti letech, se mi brigády jevily jako únik mimo realitu vzorně organizovaných pionýrských táborů a jiných socialistických spolků, kde byl důraz kladen na plnění předem připravených stranických úkolů. Brigády a způsob vedení tohoto pro mě nového společenství lidí se vzájemnou tolerancí a možností svobodného vyjadřování ve mně vzbudily pocit vnitřní svobody, za kterou jsem byl a ještě dodnes jsem vděčný.
Setkávání na základě biblické zvěsti nás vymezovalo, ale zároveň zavazovalo k hlubšímu pochopení naší křesťanské tradice, v níž jsme většinou vyrůstali. Byla to velká příležitost žít evangelium v praxi, a přitom se nebát o tom hovořit před ostatními.
Pomoc v pohraničí byla v padesátých, ale ještě i v šedesátých letech nutností. Takto organizované skupiny brigádníků se objevovaly zřejmě dost výjimečně, a proto každá práce v lese byla vítaná. Využili jsme této situace a svou pomocí také trochu přispěli k udržení dědictví na územích po bývalých spoluobčanech německé národnosti.
Petříkov 1963, kult Mirek Verner. Byla to moje první brigáda. Vetřel jsem se tam díky svému bratrovi Danielovi, již zkušenému harcovníkovi z brigád na Jizerce. Tam byl v předcházejících dvou letech pozván Jirkou Hovorkou, o něco starším kamarádem ze sdružení mládeže. Ještě dříve, a to v roce 1950, se zúčastnil lesní brigády v Branné můj otec Zdeněk Kubíček jako duchovní vůdce sdružení mládeže. Pracovali většinou na údržbě lesních cest a úklidu lesa. V Petříkově jsme většinou na loukách sušili a sváželi sena, v lese se prováděl úklid. Bydleli jsme ve staré škole uprostřed vesnice, tehdy ještě dost opuštěné. Pamatuji se na zbytky lyžařských můstků a „pindilágr“ (s osobní zkušeností z něj jsem se před ostatními raději nechlubil). Všechny zážitky z mého prvního působení na evangelické brigádě byly ještě znásobeny událostí při svážení sena. Mohlo dojít ke katastrofě, když se hořící auto s fůrou sena samo zastavilo těsně před lesem. Některá další jména z této brigády: Brouk (Jan Vondra), Červ (Emil Štyftr), Borek Pospíšil z Brna, sestry Kneslovy z Brna, Věra Kubánková z Prahy.
Jizerka 1964, kult Miloš Rejchrt, tehdy ještě gymnazista. Troubil na pozoun a byl příkladem u každé práce (správný vůdce). Chalupa, ve které jsme bydleli, byla pro nás malá. Proto jsme někteří nocovali na půdě v seně, občas i v jiných senících osady Jizerka. Pracovalo se na senách a občas v lese na obžínkách. Chodívali jsme až k přehradě Souš, kde bylo tehdy výborné koupání. Ve volném čase jsme hráli volejbal a nemuseli jsme si vařit. Jídlo nám připravovali v „hotelu“ Pyramida. Na další lidi si moc nevzpomínám.
Rožmitál na Šumavě 1965, kult Honza Zbytovský. Malá brigáda – asi dvanáct lidí, většinou děvčata – v chalupě téměř uprostřed vesnice. Pracovali jsme v lese na prořízkách a chodili přes kopec až k Vltavě na loupání kůry (pro děvčata dost těžká práce). Ve vesnici byli ještě ubytování sezonní dělníci, se kterými jsme hrávali volejbal. Toto „přátelství“ se nám stalo málem osudným. Jednou tito hoši osměleni alkoholem zabušili na naše vrata a domáhali se „dámské“ společnosti. Protože dům byl zvenku přístupný ještě sklepem, nebylo snadné se vetřelcům ubránit. Poprvé jsem se setkal s odhodláním nás všech bránit se za každou cenu i s použitím nářadí do lesa. Velkou odvahu prokázal kult, když otevřel a šel incident oznámit na polesí. Nakonec vše dobře dopadlo, ale zážitek to byl silný. Z děvčat si pamatuji Blanku a Věru Korečkovou z Prahy a Janu Synkovou z Brna.
Alojzov 1966, kult Mundek Bauer. Poprvé v Alojzově v legendárním srubu. Také jsem poprvé na evangelické brigádě zažil větší kázeň a soustředění na práci. Lesní správa s polesným Kubíčkem si nás více hleděla a kontrolovala nás. Dělali jsme obžínky, prořezávky, pálení klestí a sena. Poměrně velká vzdálenost od civilizace si vyžadovala svůj režim a služby na vaření. Pomocné práce v kuchyni byly samozřejmostí. Také na přípravách pobožností jsme se podíleli bez rozdílu věku. Ve volném čase se hrál volejbal, večer byly společenské hry nebo nějaké zajímavé povídání. Jména dalších účastníků brigády jsou ovlivněna opakováním brigád v dalších letech. Kromě (tehdy ještě budoucích) farářů Vojena Syrovátky, Pavla Keřkovského, Tomáše Jirků, Pavla Kašpara, Jany Ryšavé, Petra Brodského, Dana Drápala, Dana Ženatého a dalších byl Alojzov místem setkávání hlavně evangelické mládeže z Prahy a Brna. V některých případech tyto skupiny výrazně ovlivňovaly volný program brigád a také mezi sebou vzájemně soupeřily. Možná právě proto jsme se my „venkované“ jevili jako slušná odnož evangelické mládeže.
Alojzov 1967, kult Honza Keller. Plný srub, takže jsme někteří dost často spali pod širákem. Práce jako obvykle, nejraději jsem jezdil na sena. Sváželo se koňmi do krmelců nebo auty na polesí do františkovských stodol. Kromě známého polesného Kubíčka nám práci rozdělovali hajní. Nemohu zapomenout na hajného Kellera (shoda jmen), s kterým jsem často vozil a rovnal seno pro zvěř do krmelců nebo spíše „oborohů“ (seno narovnané kolem kůlu). Hajný Keller, zřejmě napůl Němec, byl domorodcem a pamatoval předválečné osídlení i krajinu tohoto pohraničí. Moc nemluvil, ale jednou se mi svěřil, jak ho mrzí, co se stalo po válce s lidmi německé národnosti, kteří na tomto území žili a pracovali. Teprve po letech jsem pochopil, k čemu došlo a proč se o tomto osudovém rozhodnutí nesmělo mluvit. Dnes se pokoušíme nazývat tyto události pravým jménem, ale slova bohužel už nic nezachrání. Jsem vděčný panu Kellerovi za kousek pravdy, kterou mi tehdy sdělil.
V létě 1967 bylo po památném IV. sjezdu spisovatelů a kult Honza Keller přivezl na brigádu výjimečně Literární noviny, v nichž byly kritické projevy na adresu politických poměrů. Docela jsme to prožívali s očekáváním, co se bude dít. Na volejbalovém hřišti jsme hráli hutututu a domů jsme odjížděli s odhodláním, že můžeme něco změnit. Poprvé se mnou byli na brigádě sdruženci z Litomyšle a Pardubic – Pavel Janeček, Pavel a Petr Baluskovi.
Lísek u Písku 1968, kult Tomáš Bísek. Zase další brigáda mimo Jeseníky. Docela komorní prostředí ve srubu uprostřed lesů, blízko zvíkovského podhradí. Brigáda počtem nevelká, ale dobrá parta s lidmi, na které rád vzpomínám. Kromě Dády a Tomáše Bískových to byl nezapomenutelný Bob Baštecký a jeho každovečerní pohádky na dobrou noc, Ota Keller a další, jejichž jména se mi už moc nevybavují. Práce na prořezávkách a obžínkách nad údolím řeky Otavy probíhaly většinou s diskusí o politické situaci nebo jsme řešili v osobních rozhovorech svoje problémy. V prostředí hlubokých lesů, s patřičným odstupem od reality a Tomášovým nadhledem, to bylo docela příjemné.
Alojzov 1968, kult Honza Čapek. Události roku 68 byly tak nabité, že na tuto letní brigádu vzpomínám pod dojmem vyostřené politické situace a zážitků z autostopové cesty po Slovensku. Přesto byla brigáda trochu jiná. Vedení Honzy Čapka, a především společenství mládeže z celé církve dalo brigádě kultivovanější rozměr.
Alojzov 1968/69 – zima a nevšední zážitek ze Silvestra. Krásný pěší výlet po hřebenu (bylo málo sněhu a jasno), proslov starosty Ostružné v hospodě a první demonstrace o půlnoci nad Alojzovem.
Alojzov 1969, kult Honza Šimsa. Poslední moje brigáda v Alojzově v době, kdy už jsme se vraceli do opozice. Nevšední zájem Honzy, pro nás už letitého faráře, o všechny účastníky brigády. Po brigádě každému napsal dopis a připojil deklaraci lidských práv. Vzpomínal na brigády z padesátých let v Josefové a svou autoritou mě získal k prosazování demokratických zásad nejen v církvi. V paměti z této brigády mi také zůstává „Prófa“ (Vladimír Stýblo), velice citlivá duše, s kterým jsem se ještě později potkával v Praze na vojně.
Branná 1969, kult Dan Matějka nebo Jaroslav Vítek. Brigáda v malém srubu u cesty na Šerák, poměrně daleko od středu obce, měla svoje kouzlo v omezeném počtu účastníků – asi 15. Protože jsem byl už zaměstnán a před vojnou, mohl jsem zůstat jenom týden. Přesto jsem navázal přátelství s lidmi, s kterými se dodnes v církvi potkávám.