Závěr: Brigádníci sobě
Děkuji Pavlu Hlaváčovi, že mi v duchu známé zásady „kultů“ (ať si to třeba zkaňhají, ale měli by si to zkusit) svěřil přípravu sborníku. Děkuji Líbě Eliášové, které jsem hlásila téměř každý svůj krok a ona mi až do své smrti odpovídala kritickými připomínkami, okořeněnými brigádnickým humorem. Děkuji všem, kteří do sborníku přispěli, a omlouvám se těm, jejichž text musel být zkrácen nebo se do sborníku nedostal například proto, že se zabýval spíše jinými brigádami (školními, sborovými apod.). Přiznávám, že snad všem jsem vyškrtla sdělení „nepamatuji si…“ (ale už si nepamatuji proč).
Omlouvám se za opakování jiných pasáží, nad jejichž proškrtáním jsem váhala. Poryč se jako červená nit vine všemi texty, ale není divu, stal se nám symbolem něčeho důležitého, snad střídmosti, zpočátku i nelibě snášené, později vítané, ba toužebně očekávané. Nutno podotknout, že nešlo jen o hru, byla to zároveň jediná možnost jak brigádníky pořádně nasytit.
Dlouhé výčty účastníků jsem chtěla z příspěvků vypustit, ale když jsem viděla, s jakým nadšením se na ně bývalí brigádníci vrhají, v textech jsme je ponechala, popřípadě odsunula do poznámek pod čarou. Nezařadila jsem ale kompletní seznamy účastníků, které se dochovaly jen z několika málo brigád.
Byli jsme mládež bez (falešné) romantiky, jak píše Miloš Rejchrt. A tak to uzavřu slovy jedné z Milošových písní, kterou si zpívám dodnes: Odpusť mi, Pane, zase znova / odpusť mi každý lásky dluh / odpusť všechna zbytečná slova / odpusť, jenž slitovný jsi Bůh.